V březnovém čísle vyšlo zamyšlení Dáši Rýdlové, ve kterém vzpomínala na svá školní léta. To nás inspirovalo k seriálu rozhovorů s dospělými, kteří jako žáci patřili do kategorie „žáci se speciálními vzdělávacími potřebami“. Věříme, že jejich postřehy a zkušenosti mohou být užitečné pro učitele, poradenské pracovníky, a především pro dnešní žáky, kteří se potýkají s obdobnými obtížemi, ale ne vždy se umí ozvat a přesně vyjádřit, co potřebují. Na otázky Lenky Krejčové odpovídala Petra Liebová.
Všichni jste tady proto, abyste se učili
Lenka
Krejčová
odborna editorka Školniho poradenstvi v praxi,
Nejprve se zeptám obecněji. Když si vzpomenete na základní školu a střední školu, co Vás tam bavilo a co Vás naopak otravovalo?
Pro mě byla nejlepší matematika – moje maminka je vystudovaná učitelka matematiky a já to zdědila, mám matematiku v krvi, takže mi stačilo podívat se na tabuli a logický vzorec jsem ihned uviděla. Na druhou stranu čeština, dějepis, zeměpis, víceméně všechno, kde se pracovalo s písmeny, bylo složité. I slovní úlohy v matematice byly „peklo“. Ale postupným tréninkem se to zlepšovalo. Vždycky mě bavilo zpívání a kreslení. A tancovala jsem. Rytmus a logika mi fungují perfektně. Chemie byla suprová, fyzika byla suprová, vše, co souviselo s matematikou, je „na pohodu“. Ale zeměpis, čeština, dějep