Audit vzdělávacího systému České republiky

Centrum pro sociální a ekonomické strategie fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy identifikovalo čtyři hlavní směry, na které by se měla vzdělávací politika zaměřit. Podle dat, která má centrum k dispozici, současný obsah vzdělávání neodpovídá potřebám společnosti. Jako velmi podstatná se mu jeví příprava učitelů a jako neúnosná zátěž ředitelů, kterým nezbývá čas na řízení pedagogického procesu. Vysoká autonomie českých škol, na které nelze státním okem dohlédnout, postrádá jakýsi mezičlánek mezi vedením rezortu a každou jednotlivou konkrétní školou.

Z uvedených zjištění vyplynuly dva cíle, které by měla nová strategická vize akcentovat, a sice: kompetence pro život a přístup ke vzdělávání. K těmto cílům je možné se propracovat pomocí změny obsahu a způsobu vzdělávání, jehož cílem nebude učit, ale naučit. Dále podporou učitelů a ředitelů. Zvýšením kapacit školství tak, aby ředitel nebyl především správce a teprve na druhém místě lídr pedagogického procesu. A v neposlední řadě zvýšeným financováním.

Změny ve vzdělávacím obsahu souvisí s proměnami pracovních pozic, ve kterých, jak vyplývá ze zprávy OECD, ubývá potřeba manuálních dovedností a kognitivních schopností, ale naopak narůstá potřeba mezilidských, sociálně-emočních a sociokulturních kompetencí.

Co tedy potřebují učitelé, aby změnili direktivní způsob výuky, při kterém je dítě málo aktivní, individualizace se nedaří, vztahy mezi učitelem a dítětem nejsou posilovány a pedagogové trpí nízkou sebedůvěrou?

Učitelé, stejně tak jako děti, žáci a studenti, potřebují být víc a lépe motivováni. Potřebují jasné definice cílů vzdělávání, které budou více souznít s praktickým životem. Potřebují podporu prostřednictvím vybudovaných kapacit sloužících k řízení školství.

Audit vzdělávacího systému, který pochází z pera EDUin, funguje mimo jeho hranice, vychází z dat OCED a je poměřován expertními oponenturami. Zabývá se silnými i slabými stránkami českého vzdělávání, ale zároveň poukazuje na příležitosti a identifikuje rizika.

Ve výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu PČR se sešlo široké spektrum odborníků na jednání o stavu vzdělávacího systému naší země. S výsledky shora avizovaného auditu seznámil B. Kartous. Mezi silné stránky české vzdělávací soustavy patří její rozsáhla infrastruktura, zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, vysoká autonomie jednotlivých škol a dobrý poměr mezi cenou a výkonem. Ke slabým stránkám se řadí malé investice, nekoncepčnost, nerovný přístup ke vzdělání, zastaralá struktura a bohužel i učitelé. Učitelské povolání by měla vykonávat ta nejkvalitnější část populace. Vzdělávání nejvíce ohrožuje naprostý nezájem veřejnosti, malá adaptabilita, nerovnosti mezi regiony a nahodilé mocenské zásahy. Příležitosti vidí audit v revizi kurikulárních dokumentů, v diverzitě, výběru ředitelů a zvyšování platů.

Předseda výboru J. Drahoš vhodil do auditoria pomyslnou startovací kostku, jejichž šest teček podle něj představuje šest úkolů společnosti, které povedou ke zlepšení vzdělávání v naší zemi:

Ministr školství R. Plaga hovořil o návratu důvěry v systém, který je, stejně tak jako i jiné segmenty, zatížen metodologicky nečistou debatou, jež nejde k meritu věci, ale používá zjednodušených příměrů a mediálně zajímavějších zkratek.

Bývalý ministr školství S. Štech upozorňoval, že nedůvěra ve vzdělávání se projevuje nestrukturovanou revoltou a alarmistickými diskurzy postrádajícími racionální argumenty. Škola je politikum a plošné navyšování platů tzv. do tarifů podle hesla všem stejně místo navyšování nenárokové složky platu, které by rozvázalo řediteli ruce v odměňování, a tím i cílení na nejlepší pedagogy, je politikum ad hoc. Přesto je nutné konstatovat, že jednotné školství je ekonomicky nejvýhodnější, ale jen za předpokladu, že jednotná škola bude vnitřně diferencovaná.

Systemizací vzniklé vedení spojených agend předškolního a speciálního vzdělávání nalezlo své první téma v pokusu o odstranění nejčastější vzdělávací obtíže předškolních dětí, kterou je narušená komunikační schopnost. Konkrétní návrh na zavedení funkce školského logopeda, který by měl být k dispozici v každé mateřské škole, se jeví jako krok správným směrem. Nikdo neví lépe než učitelky mateřských škol, jak to vypadá, když většina dětí nemluví vůbec nebo jen ukazuje a vyjadřuje se v jednoslovných, neskloňovaných pojmech, s absencí osobních či zvratných zájmen, vyjadřujících sama sebe a vztahy k druhým osobám. Mateřský jazyk je nazýván mateřským proto, že se ho dítě učí od matky nebo jiné blízké osoby. Pokud současné matky na své děti málo mluví a nedají jim prostor, aby se samy vyjadřovaly, protože splní jejich přání ještě dříve, než na ně dítě pomyslí, děti nic nemotivuje a ani nenutí mluvit. A stát se chová obdobně. Než by rodiče informoval, motivoval a osvětově na ně, třeba prostřednictvím pediatrů, působil, aby se svými dětmi mluvili, vezme na sebe dobrovolně a předem povinnost v podobě služby, kterou rodiče přijmou jako samozřejmost.

I druhý návrh, a sice aby v každé mateřské škole byl asistent pedagoga na plný úvazek, který by poskytoval jednu hodinu speciálně pedagogické intervence každému dítěti 1x týdně, zní velmi slibně. Uvážíme-li, že další ze vzdělávacích obtíží, se kterými se setkávají předškolní pedagogové a kvůli kterým jsou již v nejmladším předškolním věku (diagnostikované 3leté dítě není výjimkou) přidělována podpůrná opatření 3. stupně, jsou poruchy chování. A stejně jako v prvním případě poruch řeči tak i poruchy chování plynou z rodiny, která vyznává volnou výchovu bez dostatečné saturace citových potřeb dítěte a bez poskytování hranic, které mu dávají pocit jistoty a bezpečí.

Z hlediska přístupu k filozofii výchovy dítěte a zodpovědnosti za ní se tedy zatím nic nezměnilo. Občanskou společnost, jejímž základem je jedinec, jeho práva, ale i povinnosti, navrhuje stát nahradit menší, rychlejší, levnější a přívětivější institucí, kterou ale v dostatečném počtu nedisponuje.

Jedná se tedy stále ještě o předškolní vzdělávání, jehož hlavním úkolem je doplňovat rodinnou výchovu a v úzké vazbě na ni pomáhat zajistit dítěti prostředí s dostatkem mnohostranných a přiměřených podnětů k jeho aktivnímu rozvoji a učení? Předškolní vzdělávání, které smysluplně obohacuje denní program dítěte v průběhu jeho předškolních let? Předškolní vzdělávání, které má usilovat o to, aby první vzdělávací krůčky dítěte byly stavěny na promyšleném, odborně podepřeném a lidsky i společensky hodnotném základě, a aby čas prožitý v mateřské škole byl pro dítě radostí, příjemnou zkušeností a zdrojem dobrých a spolehlivých základů do života i vzdělávání? Nebo je tu spíše řeč o pečující výchově, která má rodinu nahradit?