Herečku Pavlu Dostálovou jste mohli nedávno vidět v kině v celovečerní filmové komedii Jak přežít svého muže, můžete ji ale znát i z mnoha seriálů, z LiStOVáNí Lukáše Hejlíka nebo různých divadel. Já bych vám ale chtěla Pavlu Dostálovou představit jako pedagožku. A protože jsem s ní asi 18 let dobrovolně sdílela dětský pokoj a nedobrovolně spousty jiných věcí, budu jí na následujících řádcích tykat.
Ze středních škol přicházejí žáci, kteří se bojí diskutovat. Berou nás automaticky jako autority
Mgr.
Michaela
Váchová
odborná editorka Učitelského měsíčníku
Většina rozhovorů, které s tebou novináři vedli, byla o tvých televizních a divadelních rolích. Mě by zajímala role učitelky. Kde učíš? Koho? Jak dlouho?
Učím na Vyšší odborné herecké škole v Praze, kde je hlavním oborem herectví a moderování. Já, společně s Adamem Skalou, učím hlavní předmět herectví. Jednu třídu/skupinu studentů provázíme od prvního až do třetího ročníku. Výuka probíhá dvakrát týdně, vždy v bloku pěti vyučovacích hodin. Na škole jsem čtvrtým rokem.
Vysvětlíš mi, proč fungujete s dalším pedagogem v tandemu?
Na hereckých školách se obecně herectví učí ve dvojici. Je to jednak z praktického důvodu, často se totiž nejedná o hlavní pracovní činnost vyučujícího, který má své další závazky, jako je natáčení, dabing, režie atd., takže na výuce může být vždy alespoň jeden z dvojice. Další a hlavní důvod je složení žena–muž, kvůli vyvážení, většinou jde o dvojici herec–režisér, abychom měli zastoupený „pohled zvenku i zevnitř“.
Jaké další předměty se mimo herectví a moderování na škole vyučují? A v kolika letech žáci na školu přicházejí?
Předmětů je opravdu mnoho, například jevištní pohyb, jevištní řeč, dějiny divadla, teorie divadla, ortoepie, akrobacie, tanec a další. Tím, že se jedná o vyšší odbornou školu, se na ni musí hlásit žák minimálně s maturitou, takže studenti přicházejí zhruba v 18 a 19 letech. Zároveň se ale může přihlásit někdo, komu je klidně 30 let.
Co spojuje středoškoláky, kteří se k vám hlásí?
Kromě zájmu o herectví bohužel i to, že nás, učitele, automaticky vnímají jako autoritu. Bojí se nám cokoliv říci nebo se pustit do diskuse. Ale zrovna u herectví je to potřeba. My s Adamem jim vždy říkáme, že jsme tu pro ně, že jsme jejich partneři, ať se nebojí ptát nebo nám říct, že něco cítí jinak. Bojujeme s tím, jak moc si kontrolují naše hodnocení i to, co si o nich myslíme, místo aby tvořili. Mám pocit, že na středních školách mají žáci hlavně strach a řeší hodnocení.
Jaký je výstup tohoto studia?
Studium trvá tři roky, absolventi získávají titul DiS. Absolutoriem je divadelní představení ve třetím ročníku, které studenti odehrají ve školním divadle Debut, což je dřívější Malá Fidlovačka, tudíž opravdové divadlo, nikoliv třída či sál v prostorách školy. Samozřejmě musí napsat i závěrečnou práci a složit zkoušky.
Jak vnímáš to, když se ve tvém ročníku objeví někdo, komu nakonec herectví moc nejde, zkrátka někdo s menší dávkou talentu?
V momentě, kdy je žák na školu přijat, vnímám nějaký předpoklad, že talent má, proto ho komise koneckonců vybrala. Pokud se ale časem ukáže, že to nestačí, snažím se společně s ním hledat, proč má divadlo tolik rád a zda tam není i něco jiného k uplatnění než herectví. Bavíme se proto o textu, dramaturgii, filmu, kameře a občas se stane, že si daný student uvědomí fascinaci i něčím jiným než jen herectvím.
Dovedeš si představit, že je učení herectví tvůj „full-time job“?
Ne. Protože si nedovedu představit, že bych vedla více než 10–12 lidí, které aktuálně v ročníku mám. Nedokázala bych se paralelně takto věnovat více skupinám, rozvíjet je a intenzivně s nimi pracovat. Nebyla bych potom pečlivý pedagog. Během hodin se dotýkáme velmi osobních věcí. Zrovna včera jsem musela výuku ukončit o hodinu dřív, protože jsem viděla, jak moc dostali všichni naloženo, že víc už toho v ten den nezvládnou. Pokud bychom pokračovali, jen by se stresovali, nemělo by to smysl. Sáhli si na dno nějakých emocí a bylo potřeba je uklidnit. V tomto je práce na herecké škole asi dost odlišná od jiné, klasické vyšší nebo střední školy.
Nemohla bych ale jen učit i proto, že potřebuju střídat činnosti, mám ráda pestrý pracovní život.
Co tě na učení nejvíc baví?
Moc mě baví vidět pokroky studentů, jejich úspěchy i to, že je člověk do nějaké míry formuje i jinak než jen jako herce. V rámci herectví narážíme na nejrůznější témata. Historie, politika, společnost a vztahy obecně. Je hezké a inspirativní vidět, jak je věci zajímají.
Druhá věc je ta, že i já sama se díky svým studentům posouvám v profesi herečky. Aby některé věci pochopili, jsem nucená je pořád lépe a lépe pojmenovávat a tím si je nějak definuji i pro své herectví.
Končíš druhý ročník daseinsanalytického psychoterapeutického výcviku. Bylo důvodem tohoto studia i tvé pedagogické působení?
Určitě bylo jedním z nich. Vždy jsem tíhla k tomu, být terapeut. Pak se mým životem mihnul někdo, kdo tento výcvik absolvoval, a řekl mi o něm. Zastávám názor, že by měl být na hereckých školách terapeut. Se svým minulým ročníkem jsem si já sama uvědomila, jak často studentům můžu ublížit. Bylo pro mě důležité zjistit, jak to napravit, jak je malinko opečovat a úplně to nepokazit. Samozřejmě ideálně by neměl být terapeutem pedagog, ale jiná kompetentní osoba. Aby pak po intenzivní hodině, o které jsem například před chvílí mluvila, měli studenti možnost si s někým promluvit. S někým, kdo je ošetří a zabrání, aby si odnesli trauma, které aniž by pedagog chtěl, mohl způsobit, protože se dotkl třeba nevyřešených věcí z jejich života.
Máš pocit, že už tě výcvik nějak změnil? I ve vztahu k tvým studentům?
Určitě. Vidím to u letošních prváků, kteří se mi otevřeli mnohem dříve než ti předchozí. A otevřeli se i sobě navzájem, díky různým cvičením, která znám z výcviku, mají hodiny komunitní a psychoterapeutický charakter. Studenti jsou vůči sobě velmi laskaví a zdá se mi, že fungují trošku jako terapeutická skupina. Což možná nepomůže jejich práci na jevišti, ale pospolitosti v rámci ročníku určitě.
Jak ses vlastně k možnosti učit herectví dostala?
Už během studia na DAMU jsem se jako asistentka přichomýtla ke kurzům commedie dell’arte (specifická forma herectví). Seznámila jsem se tam s herečkou a režisérkou Martinou Krátkou Frejovou, která v té době na naší vyšší odborné škole herectví učila. Po mnoha letech jsme se potkaly a já jsem se jí svěřila, že by mě učení bavilo. Díky jejímu doporučení jsem se dostala na pohovor.
Vzpomeneš si na nějakého učitele, který se na tobě, řekněme, nepodepsal dobře?
Vím, že teď narážíš na jednoho konkrétního pedagoga z vysoké školy, o němž jsem si dlouho myslela, že mě nějakým způsobem pokřivil, ale teď už si to nemyslím. Zpětně, když sama učím, vidím a chápu, že dělal, co mohl. A ani já, kdybych v té situaci byla znova, bych ji pravděpodobně nevnímala vůbec tak jako tehdy. Herectví je velmi specifické, myslím si, že onen profesor to s námi myslel dobře, ale ne všechny metody dobré byly. A já jsem byla v té době extrémně přecitlivělá, všechno jsem si moc brala a vztahovala na sebe.
A naopak, na jakou učitelku či učitele vzpomínáš ráda?
Na střední škole to byla Olga Jünglingová, profesorka výtvarné výchovy. V rámci malby mi ukázala úplně nové možnosti a především to, že se člověk nemusí bát být autentický. Na vysoké určitě moji pedagogové herectví Apolena Veldová a Tomáš Pavelka.
Nejvíce mě ale samozřejmě naučili rodiče. Tatínek mi ukázal, že člověk by měl hasit i to, co ho nepálí. Proto mi není jedno, co se kolem mě děje. Po mamince v sobě mám, věřím, laskavost, schopnost naslouchat a být tolerantní. A protože má naše maminka narozeniny v době, kdy tento rozhovor vyjde, využiju možnosti, což mi jako sestra určitě schválíš, a popřeju naší rybce za nás obě všechno nejlepší!