V poslední době se do popředí dostalo téma placení (nebo spíše nezaplacení) úplaty za vzdělávání na našich školách. Ač by se chtělo říci, že z pohledu právních norem, kterými se vzdělávání na ZUŠ řídí, jde o věc celkem jasnou (viz právní rozbor AZUŠ ČR, otištěný v minulém čísle), hlubší diskuse by určitě nebyla k zahození.
Situace mnohých rodin je po finanční stránce velmi složitá a určitě není zájmem základních uměleckých škol v současnosti přidělávat rodičům starosti. Činnost ZUŠ by dnes měla do rodin přinášet spíše rozptýlení, radost, příležitost k podpoře samostatnosti dětí, společné aktivitě apod. Vzdělanostní struktura a sociální postavení rodičů, kteří podporují své děti ve vzdělávání na ZUŠ, se evidentně liší od většinové populace. To možná přispívá i k často používanému termínu, kterým sebe a náš typ školy často charakterizujeme jako
„výběrové“
.Když se začnu hlouběji dotazovat na podstatu této „výběrovosti“, nejčastějším argumentem je odkaz na přijímací řízení a s tím spojený výběr dětí „hodných“ studia na ZUŠ (což logicky znamená, že jsou zde rovněž děti „nehodné“). Nebudu otevírat otázku toho, do jaké míry lze vůbec u pěti- a šestiletých dětí rozpoznat předpoklady pro dlouhodobou uměleckou činnost, ve které by nejpodstatnější roli měla hrát budoucí tvořivost a kreativita, a do jaké míry má vypovídající hodnotu diagnostika typu „zazpívej po mně“, zatleskej po mně“ a „vezmi si bonbón“.
Přesto, že přijímací zkoušky jsou standardem na všech jiných typech škol (v