Partnerství ve vzdělávání a vzdělávání v partnerství

Tato myšlenka si zaslouží pozornost. Domnívám se, že my nejenom s našimi žáky „k míru“ nesměřujeme, my v nich dokonce probouzíme, ba mnohdy cíleně pěstujeme přesný opak – . Z přirozené soutěživosti dětí se stává často cíl a nevědomky tak už v útlém věku stavíme proti sobě ty, kteří by za jiných okolností bez mrknutí oka spolupracovali. Škola se tak často spolupodílí na pěstování něčeho přesně opačného – celoživotního soupeření. A zdaleka se to netýká jenom dětí ve školách.

Podívejme se třeba na situaci, v níž se čas od času ocitne každá škola. Přijde Česká školní inspekce, přesněji někdo z této instituce. Možná mi to nebudete věřit, ale já jsem jedním z těch, kteří se na tyto kontroly doopravdy těší. Jsem připravený okamžitě pootevírat všechny šanony, všechny skříně, inspektory pustím do každých dveří a dychtivě očekávám rady, které mě i mou školu posunou. Prozatím jsem ale bohužel byl vždy zklamán.

Místo rad, co a jak dělat lépe, se čas strávený s inspektory smrsknul na vyhledávání chyb a kárání. Já jsem byl vždy zahnán do pozice toho, kdo pak má chyby skrývat a maskovat. Z inspirujícího setkání profesionálů, kterým by mělo jít o společnou věc – poskytování kvalitního vzdělávání, se tak bohužel stal jakýsi pěstní souboj, z něhož jako vítěz vyšel ten, kdo neschytal tolik ran jako protivník. O partnerství mezi ředitelem a inspektory kvůli mým zkušenostem mluvit nemohu. Pokud jsem odmítl sehrát roli servilního podřízeného, což je často mezi řediteli používaná a nejméně bolestná metoda, byl jsem bohužel nekompromisně vmanévrován do .

Nebo jiný příklad. Nedávno jsem obešel školu a vykonal hospitace u všech svých kolegů. Dlužno říci, že za jeden z výstupů tohoto „kolečka“ považuji neblahé zjištění, že se mi stále nedaří to, co jsem si předsevzal – totiž přesvědčit své kolegy, že hospitace není nástroj kontroly, ale pomoci. Abych tuto myšlenku podtrhl, požádal jsem je, aby si mě pozvali na hodinu, kterou si sami vyberou. Byl jsem ale smutně překvapen, že i tak erudovaní profesionálové, jakými moji dlouholetí kolegové bezesporu jsou, k hospitaci nepřistoupili partnersky.

Přebírání protokolu často provázela slova . Při následujícím pohovoru velmi často sklouzávali nejenom k obraně, ale i k vyslovenému protiútoku. Moje ujišťování, že je nechci nachytat ani se jich dotknout, nýbrž že mi jde o vzájemnou profesní debatu, na kterou se s nimi těším, nechtěli slyšet. Jako by jim ta póza soupeře, který se brání, byla nějak známá a nějak jim vyhovovala. Jako by chtěli dokázat sobě i ostatním, že jsou lepší, bezchybní a ten, kdo selhal, je někdo jiný.

Moje snaha o nastolení partnerské atmosféry při hospitacích se mi ve škole prostě nezadařila. Při hlubším zamyšlení a zvážení, zda není chyba i ve mně, mi došlo, že se budu muset v tomto směru nad svou ředitelskou prací zamyslet hlouběji. Čím to je, že kolegové v podstatě nechtějí o svou pózu protivníka, na nějž sami sebe pasovali, přijít? Čím to je, že už dopředu očekávají, že s nimi budu soupeřit, a nemíní se té představy zbavit?

Možná je to proto, co sami na škole zažili. Všechny ty soutěže všeho druhu, ty olympiády v matematice, biologii, v angličtině, soutěže v uměleckém vzdělávání a další a další dětská klání podle mých zkušeností provází stále stejný přístup: hledání chyb u druhých. Diplom dostanou ti, kteří udělají podle názoru poroty (či se to zjistí nějakým jiným systémem) méně chyb – ostatní pak odcházejí z takových závodů zklamáni a často demotivováni k další práci, a především k vlastnímu rozvoji.

Soutěže navíc často provází naprosto mylná představa, že škola je nadřízenými orgány posuzována jako kvalitní či nekvalitní právě podle počtu diplomů a medailí ze soutěží. Nebo že soutěže vycházejí z rámcových vzdělávacích programů jednotlivých typů škol. Jako by nadřízené orgány představovaly onu vrchnost a škola nějaké poddané, kteří se vrchnosti musí stůj co stůj zalíbit. Jako by rámcové vzdělávací programy obsahovaly jediné slovo o soutěžích.

Po napsání předchozích řádků musí z mé strany jednoznačně následovat úvaha o tom, jak s podobnými zjištěními naložit. Nemyslím, že bych já sám byl schopný přinést nějaký všelék, to není v mých silách. Domnívám se ale, že upozorněním na problémy, které nás trápí, mohou vzniknout profesní debaty, které by se zabývaly těmito hluboce zakořeněnými vzorci myšlení. A hned zkusím učinit první výkop, na který doufám kolegové v tomto časopise zareagují, a přinesou tak další myšlenky:

Vraťme se k myšlence Marie Montessori uvedené v perexu tohoto článku. Naše školy mají představovat prostředí, které by mělo Učitelé ani žáci nejsou soupeři, rodiče, inspektoři a představitelé zřizovatelů nejsou nepřátelé. Voláme-li tedy po nějaké změně, měla by tato změna reflektovat současné trendy a moderní vývoj ve společnosti.

Možná se laskavému čtenáři bude zdát dost odvážné spojovat takovou ohavnost, jakou představuje válka, se soupeřením ve školách a možná se to někoho i dotkne. Jsem ale, po mnoha letech ve školství, přesvědčen, že je nezbytné , když jsme byli mladí. Naším úkolem je vědomě a cíleně přehodit výhybku našeho školského vlaku z koleje rivalit a soupeření na jinou kolej – na kolej . Pokud s tím začneme v našich školách, může nás, doufejme, čekat budoucnost bez válek.