Není snad vděčnějšího tématu než soutěže hudebního oboru základních uměleckých škol. Mezi učiteli, řediteli, pořadateli a uměleckými radami napříč celou republikou probíhají diskuse nad jejich smyslem, přínosem pro žáka, pedagoga a rodiče.
Soutěže z širšího zeměpisného pohledu aneb „Pedagogický terorismus“ porotců
Mgr.
Tomáš
Kolafa,
ředitel ZUŠ Liberec, výkonný ředitel AZUŠ, člen Presidia European Musicschool Union
Pro někoho se stávají soutěže základním stavebním kamenem při budování dobrého jména školy, pro druhého jsou zbytečné a negativně působící. Pro třetího prostředkem k rozvoji a růstu žáků i pedagogů, pro čtvrtého, pátého... Každá strana shromažďuje hromady argumentů pro svůj opodstatněný názor. Nechci se pouštět do obecně filozofické polemiky, ale dovolím si v této souvislosti pohled organizátora soutěží od školních až po ústřední kola.
Často se říká, že největší křivdy se dějí v okresních kolech soutěží hudebních oborů, protože si to „učitelé vyřizují mezi sebou“. Ať už mám, či nemám pravdu, toto se dělo a stále v určitých podobách děje. A děje se tomu tak i na kolech ústředních. Jeden příklad za všechny z letošního ročníku v Liberci.
V jedné kategorii dechového nástroje soutěžili pouze dva žáci, které hodnotila pětičlenná porota, kde se extrémní body neškrtaly. Jedním ze soutěžících byl žák jednoho z porotců (žák A) a ten druhý nebyl žákem ani jednoho porotce (žák B). Porotce soutěžní výkon svého žáka A nehodnotil a zbylí porotci se v bodování shodli v rámci daných pravidel. Vystoupil druhý žák B, kterého už zmíněný porotce hodnotit mohl, a hle, všichni porotci mu přidělili body na maximální hranici, ale zmíněný porotce „zhodnotil“ výkon o dvě úrovně umístění níž. Žák B se přesto stal absolutním vítězem své kategorie, což na koncertu vítězů svým mimořádným výkonem potvrdil.
Dovolím si hodnotit nastalou situaci následovně: „Nikdo mi nevymluví, že zmíněný porotce zcela vědomě poškodil žáka B, aby jeho vlastní žák A dosáhl lepšího umístění. Ukázkový příklad,pedagogického terorismu’“. Někdo namítne - ještě že se nezveřejňují body, aby se nerozpoutaly neřízené emoce. A tak ostatní kolegové v porotě tuto skutečnost tiše a s ohledem na klauzuli mlčenlivosti přijmou a myslí si svoje. Dotyčný „pedagogický terorista“ pomohl svému žákovi a všichni se tváří, jako by se nic nestalo. Stalo se toho ale tolik, že by to v kontextu vydalo na celý článek.
Jak podobným situacím zabránit? Není třeba chodit daleko. V nehudebních disciplínách se neboduje, ale slovně hodnotí. Vyzdvihují se přednosti uměleckých výkonů a popisuje se inspirativní tvorba. Čistě takový přístup hodnocení je těžké si představit a ze své podstaty to ani v zaběhnuté praxi není v hudebním oboru zcela realizovatelné. Nehudební soutěžní přehlídky využívají otevřený systém následných diskusí pedagogů se členy poroty, které jsou přínosem pro všechny zúčastněné. A podobné diskuse v hudebním oboru v individuální rovině v průběhu let nabývají na objemu, což je pro všechny zúčastněné aktéry nesmírně motivující.
Rád bych ale otevřel diskusi, jak zabránit oněm utajeným a kuloárně zaručeným křivdám. Samotný systém utajování bodů osobně považuji za zhoubný z mnoha důvodů. Dáváme prostor osobním ambicím, nulovému nadhledu a destruktivní subjektivitě porotce. Ve dlouhých diskusích s kolegy z European Musicschool Union jim na téma soutěží často ve světle každoročních „teroristických útoků“ zmíněných pedagogů kladu otázky, jak podobné situace řeší kolegové u nich. Platí zde jeden princip - čím více se přibližujeme k nultému poledníku, tím je míra otevřenosti hodnocení širší. Tedy - na západ a sever od našich hranic se zveřejňují body každého porotce, často se k bodům vpisuje slovní hodnocení a každý pedagog či soutěžící má prostor k diskusi s porotcem. Při představě, že by se takový systém zavedl u nás, dokážeme navenek „spravedlivě“ působící porotce eliminovat a dát prostor otevřenosti, která podpoří pedagogy, pro něž soutěže nejsou cílem, ale prostředkem k rozvoji uměleckého růstu dítěte.
Každý porotce se prostřednictvím zveřejňování svých bodů stává zodpovědným za své rozhodování, které musí před okolím obhájit argumenty, a tím ukázat svoji oprávněnost zastávat pozici hodnotitele a mít přirozený respekt kolegů. Možná někdo nyní namítne, jaký jsem idealista. Nechť si to myslí. Ale pro moji pedagogickou práci je důležitá důvěra v systém, ve kterém se staví nad osobní ambice transparentnost. A stávající systém hudebních soutěží ZUŠ nahrává díky anonymnímu bodování „pedagogickým teroristům“, pro které je dítě prostředkem k jejich vlastní, pro mě pochybné exhibici a nástrojem k ubíjení kolegů, které zajímá inspirace a hledání nových možností či potvrzení svých umělecko-pedagogických hodnot a principů.
Jako otec bych si nepřál, aby moje dítě docházelo do „hudebky“ každý týden k „pedagogickému teroristovi“, který by ho dovedl třeba až do ústředního kola. A jako ředitel si nepřeji, aby pozitivní a lidsky hodnotní kolegové byli „pedagogickými teroristy“ ubíjeni. Nezaslouží si to však v první řadě naši žáci.