Soutěže ZUŠ, tentokrát trochu jinak...

Zainteresovaní vědí, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlašuje každoročně ve spolupráci s Ústřední uměleckou radou ZUŠ ČR soutěže žáků základních uměleckých škol v jednotlivých disciplínách, které se opakují v pravidelných tříletých cyklech.

Na podzim roku 2012 vydalo MŠMT novelizovaný Organizační řád soutěží a přehlídek základních uměleckých škol, ve kterém se v úvodním článku 1 uvádí cíl těchto soutěží:

A hned v následujícím článku 2 je uvedeno:

A zde bych se rád zastavil.

V předchozím odstavci Organizačního řádu je uvedeno, že tyto soutěže vycházejí z Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání. Tento dokument dnes již jistě nemusím v prostředí našich uměleckých škol představovat - všichni jsme se s ním museli seznámit a vytvořit si podle něj své školní vzdělávací programy. Přesto bych se s vámi rád podělil o zkušenost a poznatek, ke kterému jsem dospěl nejen jako ředitel pilotní ZUŠ, ale i jako ten, kdo měl tu výsadu být takřka od počátku u nelehkého zrodu a formování této pro nás klíčové státní normy.

Během tohoto období jsem si uvědomil, jak se v hodnocení naší práce stále - více či méně skrytě - projevuje jakási (možná podvědomá) glorifikace špičkových interpretačních výkonů:

... a mohl bych pokračovat tlakem rodičovské veřejnosti, masírované mediálními prezentacemi tzv. „úspěchu“, a vůbec celospolečenským klimatem...

Kde jinde než právě na soutěžích se objevuje mimořádná koncentrace jedinců s vysokými interpretačními výkony? Proto je samozřejmé, že především v tomto prostředí zaznamenáváme také v největší míře všechna ta selhání a negativní vlivy. Myslím, že každý už se i na své škole setkal s pocity křivdy a nespravedlnosti při klání na některé soutěži - ať už sám u sebe, či u svého kolegy. Předsedové porot či uměleckých rad by mohli vyprávět o každoročních stížnostech nejen zhrzených rodičů, ale mnohdy i pedagogů.

Všimli jste si? Ano, právě prostředí a atmosféra soutěží vyžaduje od nás, učitelů či porotců, vysoký morální standard a „vnitřní svobodu“.

A do toho všeho přichází stát se svým Rámcovým vzdělávacím programem pro základní umělecké vzdělávání a hned v úvodních kapitolách vyhlašuje cíle, které pro nás - učitele na ZUŠ - stanovuje. Jako první cíl je uvedena tato povinnost:

A v následující kapitole jsou tyto klíčové kompetence definovány a popsány. Víme, že jich je vlastně šest, ale že jsou sdruženy po dvou do tří logických celků, které nám vymezují oblasti našeho vzdělávacího a výchovného působení.

Zjednodušeně řečeno:

se zaměřuje právě na individuální interpretační dovednosti a znalosti z uměleckého oboru, se věnuje kultivaci a rozvoji charakterových vlastností vzdělávaného a má za cíl připravit absolventa, který bude nejen kulturně a umělecky vnímající, ale i umělecky „plodný“.

A zde se dostávám k jádru věci. Uvědomil jsem si, že právě systém soutěží je vypracován a zaměřen především na hodnocení cílů, kterých se nám podařilo dosáhnout s našimi žáky v oblasti první klíčové kompetence - tedy právě v dovednostech interpretačních.

Poněkud stranou zájmu ale zůstávají zbývající dvě kompetence - upřímně řečeno, ani si nedovedu představit, jak by se mohlo soutěžit v takových disciplínách, jako je např. pokora, skromnost, čestnost, sebeovládání, ochota pomoci druhému i za cenu vlastních ztrát apod., což jsou všechno vlastnosti, které měly v civilizovaném světě vždy vysoký morální kredit (Z cíl druhé klíčové kompetence). A měřit, jakou vnitřní, skutečně upřímnou potřebu kulturního a uměleckého vyžití má ten který náš žák, to se také nedá (Z cíl třetí klíčové kompetence).

Takže se zdá, že jediné, co jsme schopni měřit, hodnotit, posoudit, bodovat (i když si často stěžujeme na subjektivnost takového hodnocení), jsou právě jen ty výkonové interpretační dovednosti obsažené v oblasti první klíčové kompetence.

Proč tedy všechny ty předchozí věty?

Protože si myslím, že nastal čas, abychom znovu věnovali více pozornosti i rozvoji zbývajících dvou kompetencí u našich žáků, abychom mnohem více dávali najevo, že si vážíme minimálně stejně (ne-li více) právě projevů mravnosti a vyzrálého charakteru u našich svěřenců, a především že budeme ochotni jít jim v tom skutečně příkladem! A právě prostředí našich soutěží v sobě skrývá velké možnosti, kde tímto silným příkladem můžeme být.

Je to velká výzva a žádá si ryzí vzory, protože právě charakterové vlastnosti se nepředávají informací, ale vlastním příkladem, častokrát nevědomky (na rozdíl od interpretačních dovedností - znám mnohé pedagogy, kteří nejsou příliš dobří hráči, ale mají vynikající žáky interprety).

Ano, je to velká výzva - ale máme ku pomoci náš RVP, který klade morální výbavu našich žáků na stejnou úroveň jako jejich profesní dovednosti! (Vím, že to zní poněkud nabubřele a budovatelsky, ale nerad bych, abyste v této větě cítili ironii...)

A kdybychom tento cíl vzali skutečně vážně, možná...

... možná by z našich škol jako absolventi nevycházeli častokrát narcistní jedinci a egoistické hvězdy zahleděné do sebe a neschopné zpracovat tzv. neúspěch a porážku

... možná by na soutěžích ubylo pedagogů, kteří před svými žáky opovržlivě hodnotí výkon „konkurence“

... možná by naopak učitelé se svými žáky zůstávali po všechny soutěžní dny v sále a pozorně sledovali a ocenili své soupeře a nedávali by ostentativně najevo svůj nezájem okamžitým odjezdem domů po svém soutěžním vystoupení

... možná by se do našich kolegiálních vztahů znovu vrátila důvěra, úcta, respekt namísto žárlivosti a kritiky - a to i ve vztahu k porotě

... možná...

Myslíte si, že by to bylo málo?

Dovolte mi, abych své přemítání zakončil textem, který svého času koloval po internetu - myslím, že docela dobře vystihuje jádro mého příspěvku: