ZUŠky svítí na dálku!
Luboš
Lisner
předseda AZUŠ ČR HMP, ředitel ZUŠ Štefánikova, Praha, lektor Funkčního studia pro ředitele (AKADEMIE Libchavy)
Distanční vzdělávání připodobňuji k výluce z vlakového spojení. Do března minulého roku jsme cestovali po kolejích, které byly více či méně vyjeté, každopádně však vždy šlo o jízdu vlakem. V luxusním kupé, o kterém jsme do té doby nevěděli, že je luxusní. Tváří v tvář s našimi žáky, nerušeni, v pohodlí… Občas jsme do kupé pustili svěží vítr. Anebo také ne. Teplíčko… A pak se zaviroval základní panel. Vlak se nehýbe, pasažéři musí ven. Nastupujeme do autobusu. Pokračujeme v cestě. To je dobrá zpráva. Ale drncá to, drncá… Nepoznáváme krajinu kolem sebe. S žáky na sebe pokřikujeme přes zamlžené zpětné zrcátko. Jsou tam vůbec? A kdo další tam je? První odpočívadlo. Díváme se kolem sebe, tentokrát se zvědavostí. Ta cesta může být i vzrušující. Věci, o kterých jsme před tím neměli ani ponětí… Wow! To si s sebou vezmeme i do toho vlaku, jehož vyjeté koleje jsou již stejně minulostí… A ten autobus si taky necháme.
Na co se zaměřujeme, to roste. Můžeme se zaměřit na limity distanční výuky, které jsou naprosto jasné snad každému. Limity pak v naší hlavě nabydou na síle. Pedagogickou depresi pak „pošleme dál“, na naše učitele, na naše kolegy, na naše žáky a na jejich rodiče.
Nebo se můžeme zaměřit na možnosti, které nám distanční výuka poskytuje, jakkoliv si uvědomujeme její přirozená omezení. Možnosti pak v naší hlavě nabydou na síle. Pedagogickou kreativitu pošleme dál…
