V minulosti byly tělesné tresty součástí výchovy a představovaly jednu z možností, jak učitel dosahoval kázně u žáků. I když existovala řada jiných výchovných prostředků, kantoři běžně tělesné tresty používali. Mezi ty nejznámější patřila facka, rána ukazovátkem či pravítkem, častý byl také pohlavek. V dnešní době je v České republice nepřípustné a nelegální, aby učitel fyzicky trestal žáky, ale bylo tomu tak vždy?
Historie používání tělesných trestů na školách
Mgr.
Tereza
Kolumber
doktorandka na Ústavu pedagogických věd, Filozofická fakulta
Za tělesný trest je možné označit záměrné působení bolesti na těle žáka s cílem potrestat kázeňský přestupek. Ve středověku byly fyzické tresty kruté a učitelé je používali nejen za kázeňská provinění, ale i za nepochopení učební látky. Jedním z prvních pedagogů v českých zemích zabývajících se kázní a fyzickými tresty byl J. A. Komenský. Ten upozorňoval, že tělesné tresty nejsou vhodné v případě, kdy žák nepochopí učivo. Před užitím fyzického trestu má učitel zkusit žáka pokárat před celou třídou anebo jej potrestat jiným způsobem. Není bez zajímavosti, že fyzické tresty byly hojně užívány zejména v dobách, kdy neprobíhalo odborné vzdělávání učitelů.
Dalším pedagogem snažícím se omezit tělesné tresty na školách byl v 18. století Johann Ignác Felbiger, který se mimo jiné zasloužil o zavedení povinné školní docházky na našem území. Učitelům doporučoval, aby netrestali naštvaní, rozčilení a aby mysleli na žákovo zdraví. O století později se začíná i v oficiálních školských dokumentech řešit trestání žáků, příkladem je Exner-Bonitzova reforma. Ta navrhuje nechat žáka po škole, ale nevylučuje ani fyzické tresty. Naproti tomu v důsledku přijetí Hasnerova zákona je od roku 1870 na našem území zakázána taková formu trestu, která by žákovi způsobila újmu na těle. I přesto učitelé pokračovali v používání tělesných trestů a volali po navrácení ke „starým dobrým časům“. V době první republiky byly tyto druhy trestů na školách nejen zakázány, ale učitelé či vychovatelé mohli být za jejich používání prohlášeni za nezpůsobilé ke svému povolání, a dokonce mohli skončit i ve vězení. I tak je z dobových materiálů patrné, že na našem území byly tělesné tresty používány ještě v devadesátých letech minulého století.
Pokud se podíváme na situaci ve světě, zjistíme že od dvacátého století vedli odborníci diskuse o možných trestech pro žáky. V dobových učitelských periodikách panovaly názory, že sice tělesné tresty jsou špatné, ale „facka v pravý čas nemůže škodit“. K jejich úplnému zákazu dochází často až ve druhé polovině minulého století, za což mohlo více faktorů. Společnost se soustředila na ochranu práv dětí, a proto byly schváleny dokumenty jako Deklarace práv dítěte (1959) a Úmluva o právech dětí (1989). V důsledku toho začal na Novém Zélandu boj o zrušení fyzických trestů na školách v sedmdesátých letech minulého století. Ve Velké Británii platil zákaz užívání tělesných trestů i přes nelibost učitelů na státních školách od roku 1986 a na soukromých školách od roku 1999. V USA se situace od evropských států liší. V některých státech je dodnes tolerováno jak rodiči, tak i zákonodárci používání fyzických trestů například pomocí dřevěných pádel. Může za to i skutečnost, že Nejvyšší soud USA rozhodl, že tělesným trestáním žáků není porušována ústava.