Nebudu lhát. Když jsem se připravovala na setkání s Tomášem Čermákem, o němž jsem věděla, že má krom nejrůznějších vědeckých ocenění i poruchu autistického spektra, byla jsem trošku nervózní. O to větší nastalo překvapení, když naproti mně usedl usměvavý, komunikativní a uvolněný osmnáctiletý mladík. I přesto se ale náš rozhovor točil právě kolem autismu, třebaže byl původní záměr povídat si o vědeckých úspěších, Ceně Učené společnosti nebo žebříčku Středoškolák roku. Věřím ale, že jsme se s Tomášem neviděli naposled. A i kdyby ano, my všichni o něm ještě určitě uslyšíme.
I já jsem produktem inkluze. Po letech terapie se vám můžu dívat do očí a nevadí mi to
Mgr.
Michaela
Váchová
odborná editorka Učitelského měsíčníku
Jak a kdy to všechno začalo?
Když mi bylo jedenáct a nastoupil jsem na gymnázium, zjistili jsme, že mám poruchu autistického spektra, za poměrně nehezkých okolností. Po letech chronických depresí jsem zkolaboval a nebyl schopen studovat, dokonce jsem skončil na několik měsíců v nemocnici. Zkrátka přišel totální kolaps. Něco podobného se opakovalo ještě další tři roky, vždy v určitých periodách, hlavně na podzim a na jaře. Začal jsem podstupovat terapie a uvědomil si, že učivo celého pololetí jsem musel pojmout za dva měsíce. Pomal