Jak se jí spustila anorexie? Tělocvikářka řekla, že má moc velký zadek

Stručně řečeno je to projekt, který se od roku 2007 věnuje poruchám příjmu potravy. Naši studenti pořádají na toto téma několik desítek přednášek ročně pro střední a základní školy. V současnosti se zaměřují na anorexii, bulimii, výpočet BMI a představení potravinové pyramidy. Dále se věnují ortorexii, bigorexii, drunkorexii a obezitě. Kromě poruch příjmu potravy jsme se začali věnovat i stravování.

Nově jsme vytvořili jídelníček, s čímž nám pomohla maminka jedné ze studentek – paní Iva Urbančíková je fyzioterapeutka a vystudovaná výživová poradkyně (pětiletý obor na VŠ). Díky svému vzdělání je pro mě odborníkem, nejen produktem rychlokurzu odbytého během několika víkendů. Paní Urbančíková helpákům přednášela o zdravém talíři či o zajímavostech v oblasti stravování. Shodli jsme se se studenty, že i toto téma musíme šířit dál do světa. Proto vznikla kuchařka nápadů na vhodné snídaně, obědy, svačiny či večeře. Je ke stažení na našem webu www.sgopava.cz.

Ano, jedná se práci fotografa Lukáše Horkého, která zachycuje pacienty psychiatrické nemocnice v Brně. Jsou to silné příběhy, například fotografie chlapce, který se rozešel s dívkou, a aby na sebe upozornil, přestal jíst, což pak přerostlo do anorexie. Nebo fotografie vyzáblé dívky na kapačkách, které spustila poruchu příjmu potravy učitelka v tělocviku, když jí řekla, že má velký zadek.

Jednoznačně ano, ale je to stejné, jako kdybyste chtěla třeba s novinářem hovořit o novinářské etice. Někoho se to dotkne, někoho ne. Někteří učitelé nejsou empatičtí vůbec, jiní mohou být tak lidští, že už žákům zasahují do života příliš. Také je potřeba uvědomit si, co je v kompetenci učitele a co patří mezi a povinnosti rodiče. Učitelům bych poradila, ať si stanoví jasnou hranici mezi tím, kdy se ještě jedná o problematiku rodiny, a tím, kdy už o problematiku školy. Co je na nás a co už ne. Nemůžeme suplovat mámu nebo tátu. Bohužel řada rodičů deleguje své povinnosti na školu. Je na nás, abychom jim připomněli, jaká je role učitele a jaká rodiče.

Bohužel se setkávám se studentkami, které poruchu příjmu potravy mají. Snažím se v takovém případě samozřejmě oslovit rodiče, ale často přijde reakce, že je to nesmysl. Rozumím tomu, je to pro ně šok, oni nepoznali, že jejich dítě má problém, a říká jim to cizí člověk. Až po nějaké době, třeba i po několika měsících, se na mě ti samí rodiče obrátí a žádají mě o pomoc. V takovém případě připravím setkání pro všechny zúčastněné, tedy rodiče i jejich dítě, a bavíme se o tom, co se děje, jak se nemoc projevuje a jaké jsou možnosti. Ideální situace nastává tehdy, chce-li si žákyně či žák nechat pomoci. Mám studentky, které absolvovaly pobyt v psychiatrickém zařízení, někdy i opakovaně, a teď jsou „zdravé“. To reálně znamená, že celý život již musí rozumově řídit své stravování. Nečekají, až dostanou na něco chuť, toho by se bohužel v léčeném těle nedočkaly.

Mám obrovskou radost z každé žákyně či žáka, kteří si připustí onemocnění a pracují s ním. S vedením školy jsme domluveni na postupných krocích, které mohou být podpořeny individuálním plánem, případně přerušením studia, léčením a dostudováním školy později. Mám schované velmi osobní a krásné vzkazy, které mi dávají sílu pouštět se i do zdánlivě předem prohraných bojů a proměnit je ve vítězství nad nemocí. Právě tito studenti jsou pak skvělými školiteli našich helpáků, neboť jim například sepsali pravidla, jak bojovat s touto nemocí nebo jak relaxovat.

Ve školním roce 2022–2023 jsme zorganizovali a uspořádali neuvěřitelných 32 přednášek pro více než 700 žáků základních i středních škol z Opavy a okolí. Celkově jsme k 1. 1. 2024 realizovali 623 přednášek.

Má osobní – zdůrazňuji slovo – statistika a zkušenost je poměrně alarmující: jde až o tři či čtyři žáky v každé třídě. Samozřejmě nemusí jít jen o anorexii či bulimii, ale například o bigorexii, která se vyskytuje většinou u chlapců . Myslím si, že by se o této poruše mělo více mluvit především mezi tělocvikáři. Měli by vědět, co si mohou způsobit třináctiletí kluci, kteří chodí do posilovny. U děvčat se objevuje stále častěji ortorexie, tedy posedlost zdravým stravováním.

Hodně jsme studovali nejrůznější materiály, např. brožury od lékařů, knihy, a sledovali odborné konference, kde jsem například mezi lékaři a psychiatry byla jedinou pedagožkou. Řada rodičů našich žáků pracuje jako lékaři, psychologové i psychoterapeuti, takže jsem je požádala o pomoc se vzděláváním helpáků a pokaždé nám vyhověli. Vždy platila tato rovnice: věnujete se našim dětem, my se budeme věnovat vašim žákům. Oslovili jsme i Miss Europe Moniku Žídkovou a s ní i ostatními odborníky natočili dokument. Zjistili jsme, že existuje instituce Centrum Anabell, pomáhající lidem s poruchami příjmu potravy, a spolupracovali jsme s ní v oblasti vzdělávání. Helpáci podali grant a z něj se financovalo vzdělávaní či tvorba brožur k přednáškové činnosti. Postupně začali proškolení helpáci vzdělávat své vrstevníky a později i žáky mladší, ty na základních školách, a zvát je k nám na Slezské gymnázium, kde máme i názorné pomůcky, např. panely s množstvím cukru naměřeným v oblíbených nápojích.

Finance získáváme různě. První grant z podpory IMCA Mládež v akci v hodnotě 240 000 Kč byl v té době megaprojekt. Se mnou jej psali a tvořili právě tehdejší helpáci. Výbornou pozici máme i ve městě Opava – pravidelně jsem informovala primátora, odbor školství, opět jsme psali granty na úrovni města. Helpáci sami hledali sponzory i v řadách svých rodičů. Z finančních prostředků pořídili třeba kopírku a především připravili nejrůznější metodické materiály, které pak mají školy k dispozici. Spolupracovali jsme i s polskými školami, kam jsme díky mezinárodnímu grantu mohli se studenty vyjet, pořádat tam přednášky a vytvořit polsko-českou příručku o poruchách příjmu potravy.

Nevybírám je, zapojí se ti, kteří chtějí, a je to zcela dobrovolné. V projektu pracují žáci ze všech čtyř ročníků. V průběhu roku se může kdokoliv a kdykoliv připojit, ale i odejít. S helpáky se setkáváme každé pondělí o velké přestávce. Takzvaný nábor si žáci dělají sami již na adaptačním kurzu, kde se všechny projekty představují a žáci sdělují, proč v projektu pracují a co jim to přináší. Každý projekt má poté svého vedoucího a zástupce vedoucího z řad studentů. S těmi já koordinuji veškeré záležitosti. Komunikace se školami, kdy si školy rezervují přednášky, ale zůstává na vedoucích projektu, kteří za něj zodpovídají.

Studenti a studentky 1. a 2. ročníku vytvořili zcela novou prezentaci, která teď nejen ladí s barvami školy, ale zejména ji přiblížili představám své generace. To vnímám jako velkou přidanou hodnotu. Nikdo neví o potřebách žáků více než jejich vrstevníci. Toto je vlastně stěžejní myšlenka mé práce. Celý život jsem „proškolována žáky“. Dále jsme obohatili náš program o zásady zdravého stravování, takže žáci, kteří nás přijdou navštívit, se dozvědí také informace o tom, jaké potraviny si vybírat a na co si při jídle dát pozor. Rovněž jsme začali vyrábět novou nástěnku informující o množství cukru v nápojích. Nově se věnujeme škodlivosti energetických nápojů, jež většina studentů denně pije.

Je to tak. Má práce je můj koníček, čas určitě nesleduji. Můj kabinet je „řídicí středisko“ osmi projektů a podle toho to tam taky vypadá. Žáci zde mají schůzky, tvoří materiály, uvaří si čaj nebo kávu. Není divné, když nás potkáte i v kavárně či restauraci. Když dobře pracují, tak je ráda i pohostím. Paní ředitelka už to zná, proto občas udělí odměnu se slovy „abys měla na ty vaše kávičky“.

Bez toho by to nešlo. To je alfa a omega. Naše paní ředitelka Milada Pazderníková podporuje úplně všechny rozvíjející se projekty. Je nejen vstřícná a ochotná, ale i oceňující, přijde za studenty, pogratuluje jim k úspěchu a dá jim perfektní zpětnou vazbu. Bez chápavého vedení by se nedalo nic uskutečnit. Jestli to čte nějaký pan ředitel či ředitelka, doporučuji, ať se s ní spojí a doptají se, jak motivovat učitele. Na naší škole je opravdu neskutečný tah na bránu. Díky respektujícímu vedení realizujeme ve velkém i mezinárodní projekty.

Neskutečně mě nabíjí práce se žáky. Vidíte jejich nadšení, pokrok v prezentačních dovednostech, schopnost pracovat v týmu, ochotu jít za hranice diskomfortu, úsilí o synergii a organizaci práce. Těžko se mi proto hledá něco konkrétního. Hodně mě těší, že jsem stále v kontaktu s bývalými studenty, vlastně spoluzakladateli projektu HELP P3. Dnes pracují nejen jako pedagogové a psychologové, ale i jako lékaři a soudci, jeden z nich jako stavař. Je skvělé, že když potřebujeme pomoci v jakékoliv oblasti, například s praxí, vždy se najde někdo z bývalých žáků, kdo nám vyjde vstříc. Škola jim něco dala a oni jí to teď vracejí – to jsou jejich vlastní slova. V tom vidím přidanou hodnotu naší školy. Žáci si odnášejí poznání toho, co je charita, nezištná pomoc a morálka. Projekty děláme hlavně proto, aby tady rostla generace, která bude ctít morální hodnoty. Kdybych tedy měla odpovědět na vaši otázku, řekla bych, že nejsilnější je pro mě asi pocit, že to, co děláme, není zbytečné. Já vždy říkám, že když někdo opravdu chce, klidně může změnit svět.