Za dveřmi ředitelny se odehrávají často nečekané věci. Pojďme se na některé z nich podívat blíže, vysvětlit si postoje vedení školy a hlavně zdůraznit, na co si dát pozor.
Musíte mě takhle ukázňovat?
Mgr.
Irena
Trojanová
Ph.D.
ředitelka ZŠ Bohumila Hrabala, Praha, lektorka a konzultantka v oblasti vzdělávání
Jak dlouho trvají vaše pedagogické rady? A proč se ptám zrovna na ně? Protože právě pedagogická rada (i jako termín neživotný) mě upozornila na to, že se mám stále co učit…
Jako začínající ředitelka jsem porady úplně dobře vést neuměla. Postupně jsem se ale zlepšovala, jen pedagogické rady nebyly tak úplně ono, trvaly totiž neúměrně dlouho. Proto se někteří kolegové, když se jednalo o věci, které se jich netýkaly, rádi – a zcela logicky – věnovali jiným činnostem. Jednou jsme ale začali řešit něco, co se týkalo celého pedagogického sboru, a já potřebovala, aby se na záležitost všichni soustředili. Jedna z kolegyň ale cosi opravovala a diskusi nevnímala.
„Marto, to snad nemyslíte vážně, řešíme tady důležitou věc a vy si klidně opravujete sešity!“ Ticho, které následovalo, se dalo doslova krájet. Kolegyně demonstrativně odložila žákovské práce a se založenýma rukama mlčky vydržela do konce porady. Poměrně bouřlivá diskuse rázem ochladla o několik stupňů, další příspěvky byly váhavě prezentované a závěr byl vlastně mým původním návrhem. O to jsem ale nestála. Cítila jsem, že jsem někde udělala chybu… Ale já přece potřebovala, aby byli všichni zapojení. Jenže stejně se mi to nepodařilo.
Druhý den ráno za mnou kolegyně přišla do ředitelny a místo omluvy rozčileně spustila: „Jsem tady víc let než vy a nenechám se ukázňovat jako nějaký žáček!“ Namítla jsem, že jsem potřebovala získat její pozornost a znát i názor na danou situaci. „Stejně jste to mohla říct lépe!“ A odešla.
Sama jsem věděla, že v tomhle má pravdu. Pátrala jsem a objevila pomůcku „Postoj já“, o kterou se chci s vámi podělit.
První fází je popis činnosti, která na poradě nemá co dělat: „Vidím, že opravujete sešity.“ Následuje vlastní vnímání situace: „Momentálně vysvětluji, co se bude dělat…“ Třetí fází je dotaz směrem k dotyčnému: „Z jakých důvodů se poradě nevěnujete?“ Poslední fází je vyjádření potřeb: „Potřebuji, abyste poradu naplno vnímal, protože…“ Osobní přístup nepůsobí nepřiměřeně, a přitom je velmi účinný, protože dotyčnému sdělujete svoje potřeby.
Asi nevedete pedagogické rady, ale pomůcku můžete využít třeba v rámci třídních schůzek nebo také ve svých hodinách. Zkoušela jsem ji použít v rámci svých druhostupňových hodin a opravdu funguje.
Na co si dát pozor:
*
Myslete vždycky na to, před kým stojíte. Učitelské povolání není jednoduché, často přepínáte mezi dětmi a dospělými, mění se vaše pozice.
*
Uvědomte si, jak bude vaše komunikace působit. I když je pravda na vaší straně, záleží nejen na obsahu, ale také na formě, kterou sdělení předáváte.
*
Z každé chyby se poučte a využijte ji k dalšímu (nejen svému) rozvoji.
Tento příběh se odehrával spíše mimo ředitelnu, ale i tak cítím, že je dobré se o něj podělit. I my ředitelé děláme chyby, ale snažíme se z nich poučit. Tak na to prosím myslete, a když je potřeba, mějte s námi trpělivost. Hodně elánu!