Největší radost máme z věcí, které jsme dokázali dřinou sami na sobě

Ještě jako učitel na gymnáziu jsem často vyslechl příběhy svých studentů, někteří chtěli hledat cestu, jak tu či onu životní ránu přetavit z fáze vzteku do procesu smíření, učit se ji přijmout. Nejčastěji se to týkalo rodiny. Napadlo mě spojit tyto rány, které se týkají nás všech, a pojmout je na způsob křesťanské křížové cesty, kde je cíl ukryt v samotné cestě. Zároveň jsem věděl, že některé německé křížové cesty končí patnáctým zastavením s názvem Vzkříšení. Zrodila se tak křížová cesta pro moderního čili nevěřícího člověka, kterou jsem se rozhodl zakončit nadějí.

Zajímaly nás příběhy lidí, kteří prošli nějakým peklem. Z příběhů studenti vybrali ty, kde se respondenti dívali na svou bolest již z druhého břehu, už jen s jizvou, silnější, překonali ji. Tyto příběhy jsme se rozhodli nechat nahrát.

Tato „zastavení“ v životě člověka vybrali studenti velmi rychle. Jednalo se o: , , , , , , , , , , , , , . Názvy jsem konzultoval s přítelem Danielem Hermanem a prof. Jarem Křivohlavým.

Architektka Laura Jablonská, s kterou jsem pracoval již na svém minulém projektu Memento strakonických Židů, se rozhodla kameny postavit na výšku. Musely být zespoda navrtány, aby mohly být nasazeny na mohutný osten. Kovář musel odvést přesnou práci v kotvení 1,5 metru pod povrchem. Pak už to byl úkol pro jeřábníka, aby několikatunové kameny pohupující se na lanech usadil přesně na ostny. Myslím, že v této fázi určitě nebyl sympatizantem projektu.

Pokud se jedná o projekt, na který jsou potřeba finance, znamená to vedle grantových možností spolupracovat skutečně se všemi. Sponzorským darem jsme dostali kameny, jejich odvoz, pronájem prostor pro skladování, těch podporovatelů bylo velmi mnoho. Většími finančními dary přispěla písecká počítačová firma Intelis, Nadace Radima Passera a Nadační fond kardinála Miloslava Vlka. Grantovými prostředky poté Nadační fond Albert, program Mládež v akci. Zásadní ale bylo, když mně můj přítel doc. Patrik Maturkanič, jenž působí jako farář, dojednal možnost prezentovat projekt tehdejšímu ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi. Od Arnošta Lustiga jsem věděl, že když sháněl na nějaké aktivity prostředky, tento člověk vždy, když něco slíbil, dodržel své slovo. Projekt ho skutečně zaujal a řekl, že udělá vše pro to, aby byl podpořen. Přitom nás odkázal na Nadační fond ČEZ, který je kreativním projektům otevřený. Prostřednictvím nadace ČEZ jsme poté skutečně získali prostředky na projekt ve výši milion korun. Vzpomněl jsem si v ten moment na Lustiga…

Předně jsme chtěli oslovit jen ty, kteří nefigurují v žádných projektech, kterými bychom ten náš degradovali. Režisér Hynek Bočan, další z podporovatelů projektu, donesl scénář Janu Třískovi, s kterým v ten čas natáčel. Jednalo se o pozoruhodný příběh píseckého děkana a emigranta Josefa Jirana. Nebudu zastírat, že když vám poté zavolá sám , že souhlasí a bez nároku na honorář, rozbuší se vám srdce. Díky Hynku Bočanovi jsme tak získali prvního herce, který byl navíc i mezi herci legendou. Natáčeli jsme na Kavčích horách nebo v Českém rozhlase na Vinohradské. Samozřejmě bylo zážitkem vidět při práci Ondřeje Vetchého, Danielu Kolářovou, Jana Třísku, Vilmu Cibulkovou, Luďka Munzara, Zdenu Herfortovou a dále Kristýnu Fuitovou, Miroslava Táborského, Zuzana Říčařovou, Roberta Jaškówa, Igora Orozoviče, Ondřeje Nováka, Jana Vondráčka či Davida Švehlíka. Ale když mně zvukař vysvětlil, že těm profíkům mám ještě sám říkat, zda to či ono sjedeme ještě jednou, že jsou na to zvyklí, pohlédl jsem od mixážního pultu skrz prosklenou stěnu studia tentokrát na Luďka Munzara a polkl jsem nasucho. Měl ale pravdu. Byli nesmírně pokorní a chtěli zpětnou vazbu. Vůbec se na mě nedívali s nedůvěrou, přestože jediné, čím jsem profesně nepůsobil divně, byla studiová sluchátka na uších.

Patnáctý nahraný text není příběh, je to esej o naději. Ten vymyslel a mistrně namluvil prof. Tomáš Halík.

Když stoupáte do kopce, zapotíte se. Někdy byste to i vzdali a toho, kdo vám radí, abyste pokračovali, poslali ke všem ďasům. Ale když vystoupáte až nahoru, dokázali jste to. Největší radost máme z věcí, které jsme dokázali dřinou sami na sobě. Taková cesta nevede nikdy z kopce. Samotná délka cesty v tichu lesa je dalším odkazem – odpovědi tady nacházíme nejen u jednotlivých zastavení, ale i v prachu cest mezi nimi.

Projekt jsem představil studentům v roce 2012 a cestu v lesích jsme otevírali symbolicky před Velikonocemi 2014. Tím ten projekt ale jen startoval. Tisíc CD s příběhy nalezlo během následujících měsíců své adresáty. Projekt měl dále svou putovní verzi. Skládá se z patnácti bannerů, které nafotila držitelka Czech Press Photo paní Kamila Berndorf. Bannery putovaly po školách a úřadech, díky místopředsedovi Poslanecké sněmovny Janu Bartoškovi i do atria Poslanecké sněmovny. Mrzelo mě tehdy, že na ministerstvu školství, přestože to byl vzdělávací projekt, o bannery zájem nebyl. V samotných Píseckých horách navštívilo Cestu bolestných kamenů od doby odhalení několik tisíc lidí. Stala se předmětem reportáží u nás i na Slovensku, cílem fotografů, je součástí desítek informačních a cestovních portálů. Je to věc, která si dnes už žije svým vlastním životem, na kterém už nemám žádný podíl. Jsem jen rád, že do toho tenkrát ti skvělí lidé, naši studenti, šli a že to mělo smysl.

Kruh se stal sjednocujícím výtvarným prvkem cesty jako symbol jednoty, nekonečnosti a věčnosti. Můžete ho vidět na každém kameni jako příslib naděje, který pak naleznete naddimenzovaný na konci v podobě veliké kruhové plastiky s vyobrazeným motivem kříže. Její střed je prolomen diskem z matného skla, jímž prochází světlo. Do kovových plátů vystřílel kovář Petr Kozák přes tisíc projektilů. Symbolizují jizvy, které po přestálém zápase zůstaly otištěny v paměti. Poslední zastavení s názvem se nachází oproti ostatním zastavením na horské mýtině, kde se nad vámi skutečně otevírá nebe.

V roce 2009 jsem odhaloval ve Strakonicích s bývalými gymnaziálními studenty Memento strakonických Židů. Před odhalením jsem zprostředkovaně kontaktoval Martu Kubišovou, zda by tam nezazpívala československou hymnu. Zavolala mi s omluvou, že musí být jinde, ale domluvili jsme se hned na další spolupráci. Od té doby jsme absolvovali několik besed pro studenty a jiné akce. Nepřestanu být vděčný, že jsem ji mohl opakovaně studentům představit. Znovu a znovu jsem žasl nad její skromností, sebeironií, jednoduchostí myšlení. Na adresu její statečnosti vždy reaguje tím, že byla jen strašně naštvaná. Rozjaří se, když začne mluvit o záchranné misi nějaké toulavé kočky.

Ano, našemu projektu jsem chtěl dát náležitý respekt i volbou patronů. Udělalo mi obrovskou radost, když na patronaci kývli oba. Navzdory své vytíženosti. V ten moment jsem udělal pomyslně z Marty Kubišové a Tomáše Halíka rodiče, rodiče našeho projektu. Ne že by to bylo teologicky správně, ale Tomáš Halík, držitel Templetonovy ceny, což je paralela Nobelovy ceny za náboženství, mě za to nikdy nepokáral. A Marta Kubišová bere od té doby označení „maminka našeho projektu“, dopisované na poštovní obálku pod její jméno, se samozřejmostí jí vlastní.

(1977) vystudoval Teologickou a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v rozšiřujícím studiu Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Na teologické fakultě v roce 2014 získal doktorát z teologie se specializací na církevní dějiny. Pracuje jako ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek. Je členem krajské rady CZESHA, Asociace obchodních akademií ČR, České křesťanské akademie a Amnesty International. Dlouhodobě se angažuje v boji za lidská práva a zabývá se studiem totalitních systémů. Mezi jeho úspěšné projekty patří neformální učebnice holokaustu s předmluvou Arnošta Lustiga, Memento strakonických Židů (projekt byl prezentován na školách a v médiích v ČR, posléze na školách v Německu, Velké Británii a Izraeli.) či Bolestné kameny. Je autorem románu (2015) a (2017). Jeho profesní heslo zní „Škola jako komunitní centrum“. V této souvislosti inicioval přestavbu školy, která vyhrála v roce 2021 titul PRESTA – prestižní stavba jižních Čech.