Změny prostředí pro učení oceňují žáci i učitelé

„Ošetření toho, aby každé dítě mělo šanci zažít ve škole úspěch a aby bylo co do možná největší míry vyhověno jeho individuálním potřebám s ohledem na jeho sociální i zdravotní stav či zázemí. (…) Práce s žáky jako s osobnostmi, ne jen jako s roboty na vyplňování standardizovaných testů a dodržování pravidel,“ charakterizuje wellbeing v dokumentu Partnerství 2030+ Lenka Felcmanová.

V kontextu projektu Školy pro budoucnost (ŠPB), jehož výstupy mj. v těchto článcích tlumočíme, je pojem wellbeing použit také ve smyslu komplexního rozvoje žáků v , afektivní, fyzické, hodnotové a společenské rovině.

Je nemalou výzvou naladit se na vnímání žáků, hravým způsobem je vtáhnou do procesu. Mohou to být právě kreativci a umělci, kteří vám pomohou vnést do tříd schopnost nadchnout a přenést učivo do praxe, do hry a do prožitku. Současně nejde o to, obcházet strach a jiné nelibé pocity s výukou v daném kolektivu často spojené. Účastníci kreativního vzdělávání vypovídají, že i když pro ně byly některé aktivity „vystoupením z komfortní zóny“ a museli při nich „překonat stud“ nebo „obrovský strach před prezentací na veřejnosti“, byli z nich „nakonec nadšeni“. Naučili se „(…) přebírat za své jednání a svou práci zodpovědnost a dotahovat věci do konce“.

V rámci jednoho z třídních projektů ŠPB například v pátém ročníku ZŠ propojili kurikula přírodopisu a parkour. Tělocvična se proměnila ve vesmír, laboratoř zkoumání rovnováhy, koloběhu života či řetězových reakcí. „Když s dětmi fyzicky překonáváte překážky, odrazí se to v jejich přístupu k životu,“ zdůvodňuje zapojení parkouristy konzultantka projektu. Žáci se učili překonávat strach, posouvali svoje osobní hranice, které se z fyzické přenáší také do mentální roviny – překonávání překážek ve třídě (tělocvičně) slouží jako paralela životních výzev, aby se člověk ve všech situacích (a především kritických) uměl pohybovat klidně a dokázal se rozhodnout. Součástí byla také práce s chybou ve smyslu „všichni chybujeme“. Diskuse byly vedeny v duchu přesvědčení, že neexistuje špatná odpověď, jejich pestrost je dobrá a podporuje se.

Učením v tandemu s umělci a kreativci můžeme snadněji cílit na zlepšení atmosféry ve třídě. Z výpovědí účastníků se dozvídáme, že „v rámci kolektivu třídy a probíraných témat v přírodovědě bylo mnoho možností pro skupinovou práci, včetně obyčejné podpory jeden druhému“. Žáci tak měli možnost pochopit, že práce v týmu je přínosnější i přes dílčí potíže – například když měli „spolupracovat se spolužáky, kteří nejsou úplně tak moji kámoši“. „To nebylo úplně jednoduché. (…) Několik dětí vnímalo spolupráci jako nejtěžší věc na projektu, protože se vyskytovaly situace, kdy se nemohly dohodnout či jedno z nich silně prosazovalo svůj názor a nebylo ochotné diskutovat.“ Tam, kde spolupráce byla celkově problémovou záležitostí třídy na začátku projektu, se na jeho konci situace zlepšila, a projekt dokonce podnítil větší vzájemnou spolupráci i v jiných hodinách než projektových.

Nástroj kreativního učení definovaný jako „vysoce funkční prostředí“ (High Functioning Classroom, HFC) vyvinula mezinárodní nadace Culture, Creativity and Education (CCE). „ Učitel ovlivňuje prostředí výuky natolik, že dokonce může díky němu definovat míru autonomie či odpovědnosti žáků, aby posílil jejich hlas a možnost participativního rozhodování. Více se dbá na uspořádání prostoru a časového plánu, které by měly být flexibilní, poskytovat svobodu volby. Projektové dny mohou mít vlastní pravidla, kdy si žáci například rozhodují o čase přestávky apod. Práce je častěji dělena do menších i větších skupin. Vyšší variabilita dává příležitost všem jednotlivcům. Šanci zazářit v kolektivu tak získají i žáci ohrožení neúspěchem. Mnoho dětí si díky kreativnímu učení proto uvědomuje, že jsou „šikovnější“, než si myslely.

„Paní učitelka poznala, jak se dovedeme domluvit, jací jsme, naše názory, poznala nás z jiného úhlu,“ oceňují žáci dopady změn.

Formální prostředí školy totiž může být svazující či nedostatečně vybavené a v důležitých momentech brání žákům se v projevu uvolnit, klást otázky i hledat řešení a nezávislé odpovědi. Na druhou stranu flexibilní uspořádání vyžaduje zvláštní péči a organizační úsilí.

Graf vysoce funkčního prostředí (viz obrázek) nám neříká, že principy na levé straně jsou špatné. „Jsou chvíle, kdy dítě potřebuje sedět v klidu, samo, jen přijímat, co učitel sděluje. Problém nastává, když pasivní postupy předávání a přijímání informací ve vaší třídě převažují. Pasivní přístup zkrátka nevede k aktivnímu učení,“ vysvětluje Paul Collard, ředitel CCE.