Hana Košťálová od roku 2009 pracuje pro projekt Pomáháme školám k úspěchu. Na svou předešlou práci národní koordinátorky a lektorky programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT) navázala i v projektu PŠÚ tím, že od roku 2011 vede čtenářský program projektu. Původně vyučovala češtinu a pedagogiku.
Už mnoho let působíte ve vzdělávání. Jaké změny chcete dosáhnout?
Děti chodí do školy proto, aby se tam učily. Nejpodstatnější podle mě je, aby do školy chodily rády a aby se tam učily tomu, čeho si cení společenství, kterému škola slouží. U veřejné školy jde tedy o to, co má hodnotu pro společnost. Je důležité pečovat o společnost, ve které chceme žít, a proto se musíme starat o veřejné školství. Co má největší vliv na žákovo učení ve škole? Je to učitel a pedagogický lídr školy. Když tohle vezmeme opravdu vážně, musíme se zabývat tím, jak se pedagog praktik učí. Dlouho jsem vedla kurzy kritického myšlení a začala jsem být neklidná z toho, že i když jsou účastníci převážně spokojení, kurzy nemají dostatečný dopad až na učení dětí. Když jsem se začala pídit po tom, co se po kurzu děje v praxi učitelů, u většiny účastníků jsem zaznamenala vyzobávání drobností „pro zpestření“ výuky. Změny výuky s dopadem na učení dětí se objevily u učitelů, kteří se našich setkání zúčastňovali dlouhodobě, opakovaně.
Když potom přišla výzva, že by manželé Kellnerovi chtěli podpořit vzdělávání v ČR, říkali jsme si s kolegy, které oslovili, že nebudeme vymýšlet nová školení, učitelskou akademii nebo něco podobného, ale že se zaměříme přímo na učení dětí. Nevěděli jsme, že už v roce 2005 přišel Eric Hanushek z OECD se závěry, že další vzdělávání učitelů je zklamáním pro všechny strany a je neúčinné jako nástroj vzdělávací politiky. Mluvil ovšem o takovém o vzdělávání, které odvádí učitele ze školy na školení, kde se jim předvádí něco, co není viditelně spojené s jejich aktuální praxí. Ať je kurz sebelepší, pokud není propojený s učením konkrétních dětí, které učitel vyučuje, a s jedinečnými problémy, které řeší, nemá příliš velký dopad na efektivní proměnu výuky.
Před dvěma lety jsme se seznámili s prací profesorky Helen Timperly, která se zabývá, ale mnohem sofistikovaněji, tímtéž co my. Říká, že to nejpodstatnější je, když se centrem učitelova profesního učení stane žák a jeho učení – když se učitelé učí ze své praxe, dělají si závěry o svém dopadu na učení dětí a z toho vyvozují, co budou dělat dál a co se sami potřebují naučit pro to, aby se každý jejich žák skutečně učil. Helen Timperley hovoří o badatelském nastavení učitelovy mysli a pomáhá nám porozumět, o co jde, pomocí schématu, které znázorňuje badatelský cyklus profesního učení učitele. Řekne se to snadno, ale pro učitele, který se chce učit ze své dosavadní výuky a jejího dopadu, je to mimořádně náročné. Učitelé potřebují mnoho podpory a musejí zkoumat svou praxi v prostředí absolutní důvěry.
Jak konkrétně pracujete se školami a učiteli? Jak vypadá vaše působení v současnosti?
V projektu Pomáháme školám k úspěchu spolupracujeme s celými školami. Připadá nám to důležité proto, že sebelepší učitel pracuje v kultuře celé školy a je pro něj hrozně těžké, aby udržel výbornou výuku, pokud se s kolegy nebude podporovat. V projektu nabízíme zapojeným školám na pět let pedagogického konzultanta. Je to takový „superman“, spíše tedy superžena, z devíti našich konzultantů je osm žen. Jejich úkolem je pomáhat každému učiteli ve škole, aby výuka měla ještě větší dopad na učení každého dítěte, o které pečuje. Máme totiž takovou vizi dobré veřejné základní školy jako místa, kde se každý žák učí naplno a s radostí. Pro učitele je to sympatická myšlenka, ale klade na ně obrovské nároky. Snažíme se posilovat důvěru učitelů, že to zvládnou, ale že nic nepůjde ze dne na den a nebude to nikdy stoprocentní. Nezastíráme si, že nejde o trvalý stav, ale naopak o nikdy nekončící proces. Důležité je, aby učitelé naší myšlence, vizi věřili. Všichni učitelé něco dobře umějí a základ budování sebedůvěry spočívá v tom, že si pojmenovávají, co vše dělají dobře. Důležité je, že díky konzultantovi vidí, že to oceňuje i někdo další, někdo, kdo má sám velmi bohaté praktické zkušenosti. Teprve v další fázi pomáhá pedagogický konzultant s tím, jak rozvíjet učitelovu praxi tak, aby vyučoval všechny děti – ty, které se učí snadno, i ty, co mají při učení obtíže.
Druhá linie naší podpory směřuje k budování komunity škol a lidí, kteří jsou příznivě naklonění myšlence, aby se každý žák učil naplno a s radostí. Komunita je pro nás základním prostředkem udržitelnosti vize a praxe dobré veřejné základní školy. Vytváří pro naše učitele a ředitele prostředí pro bezpečné učení. Mohou sdílet úspěchy, otevřeně se radit o problémech s vědomím, že v tom nejsou sami. Mám společně s kolegy ve vedení projektu na starosti komunitu posilovat, ale zároveň působím jako „zneklidňovač“. Nemá samozřejmě smysl se jen utvrzovat v tom, že všechno děláme dobře, a proto je mým úkolem být trochu nepříjemná a neustále hledat naše slepé skvrny, pátrat po tom, co můžeme dělat lépe. Využívám informace z našich škol a současně se snažím hledat teoretické opory pro naše činnosti, abychom je korigovali i podle poznatků z výzkumu. Jsme relativně malý projekt na to, abychom si troufli vyvozovat ze svých zkušeností obecnější závěry, a proto je pro nás užitečné seznamovat se s profesionálně vedenými výzkumy.
Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka? Jak se to v praxi projevuje?
Jak jsem říkala, věřím, že každé dítě se může učit a může zažívat radost z poznávání, mimo školu i ve škole. Nesnadným úkolem všech dospělých, nejen učitelů, je pomáhat dětem, aby úspěch a radost z učení mohly zažívat co nejčastěji. Uvědomuji si, že takto řečeno to může vypadat jako příliš idealistický požadavek. Jde o to, že i když se nám jeden den podaří zaujmout každého žáka natolik, že se plně ponoří do svého učení, druhý den už tak úspěšní být nemusíme. Ale to nevadí, podstatné je, že dětem věříme, že věříme tomu, že se mohou učit, a že věříme také sobě, že my učitelé zvládneme – třeba s dopomocí – pomáhat v učení každému dítěti. Děti se budou muset učit celý život a pozitivní zážitky spojené s učením v dětství jim budou pomáhat. To nejdůležitější, o co jde, je, aby se děti mohly stát iniciativními, aktivními, nezávislými občany, kteří se budou umět postarat o to, aby se každému ve společnosti žilo dobře.
Proč se hlásíte k vizi Úspěchu pro každého žáka a jak se to projevuje ve vašich aktivitách?
Někdy v roce 2009 jsme přišli s vizí našeho projektu, a to aby se každé dítě učilo naplno a s radostí. Je to varianta vize úspěchu pro každého žáka a řídící myšlenka našeho projektu od jeho začátku. Ať děláme cokoliv, ptáme se, jestli nám to, tedy našim školám, pomůže na cestě k naší vizi. Ukáži to na příkladu čtenářství: Od roku 2011 máme v projektu čtenářský tým, který se dlouhou dobu zabývá tzv. důkazy o učení. Vytvořili jsme si vývojovou sadu cílů pro čtenářství, které říkáme čtenářské kontinuum. Učitelé tak vědí, co by měli u dětí rozvíjet. Při plánování výuky si kladou otázku: „Z čeho poznám já i žáci, že jsme dosáhli zvoleného cíle?“ To jsou právě důkazy o učení. Nejde o závěrečné testy nebo písemky, ale o jakékoli výkony dětí, které vznikají v průběhu učení. Učitel třeba sleduje debatu čtveřice dětí v literárním kroužku a zapisuje si, co děti říkaly. Nebo to může dělat asistent nebo párový učitel. Děti v literárním kroužku nakonec napíšou svou reflexi a tu si také učitel půjčí. Po hodině společně s párovým učitelem nebo asistentem reflektují, jak se výuka zdařila, ale nebaví se o tom, zda děti zlobily nebo zda se stihl celý plán. Reflexi začínají tím, že se dívají na důkazy o učení a snaží se z nich zjistit, nakolik se děti posunuly směrem ke zvoleným cílům učení. Snaží se rozpoznat, co by děti potřebovaly dále, aby jejich učení bylo úspěšnější. Zkušenosti a poznatky ze čtenářského programu se snažíme přenášet i do zbytku projektu. Učíme se společně s učiteli reflektovat, jaký dopad měla výuka na to, aby se děti učily ještě lépe. Jinými slovy jde o formativní hodnocení. Jedna z věcí, jak přispět k vizi, je analyzovat dětské výkony, abychom se naučili identifikovat dopad, jaký jsme na děti měli, a abychom se učili, jak mít dopad ještě větší.
Jaké důležité změny je potřeba v systému vzdělávání udělat, aby se tato vize naplňovala?
Zajistit pružnou, bezpečnou a trvající podporu učitelům a pedagogickým lídrům. Pedagogickými lídry myslím formální lídry jako ředitele škol, ale i neformální lídry mezi učiteli. Důležité je, aby nešlo o podporu jen ve formě mentoringu a koučinku, který nás v současné době zaplavuje, ale aby každý pedagog mohl získat právě takovou podporu, jakou v danou chvíli nejvíc využije pro blaho žáků ve škole, kde působí. Podstatné také je, aby škola měla živou vizi, která všem pomáhá udržovat směr a rozpoznávat priority. Je potřeba podporovat takové profesní učení pedagogů, které vychází z rozpoznání dopadů výuky na učení každého dítěte.
Rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV
Zdroj: časopis Řízení školy - březen 2018