Do každé třídy potřebujeme pozitivně naladěného učitele, který svou práci dělá rád

Učitelská platforma vznikla ve velmi vzrušené době, kdy se ministryně Valachová snažila prosadit kariérní řád. Bylo to za mé učitelské praxe poprvé, co se učitelé spojili, aby proti kariérnímu řádu protestovali. Na nepřijetí kariérního řádu se jasně ukázalo, že citelně chybí komunikační kanál mezi učiteli a MŠMT. Základním cílem Učitelské platformy bylo tedy takovou komunikaci mezi učiteli a MŠMT nastavit, naše ambice byla, aby tato možnost komunikace byla stabilní a neměnila se s každým nově příchozím ministrem. O tom jsme komunikovali s ministrem Štechem a chtěli jsme, aby se ustanovilo něco jako stálá pracovní skupina učitelů, která se bude pravidelně scházet a mít nastavena nějaká pravidla. Tím může přispívat ke zjišťování poznatků z terénu lépe, než to dokáže ministerstvo, které doposud v tomhle směru spoléhalo zejména na odbory. Také nám přišlo, že v té době ministerstvo o názory učitelů příliš zájem nemělo, byl obrovský příkop mezi ministerstvem a učiteli. Vnímám, že by tyto strany neměly stát proti sobě, a přitom mi přijde, že velmi často bohužel stojí.

Naším cílem bylo vybudovat učitelskou profesní organizaci, která vzhledem k počtu učitelů citelně chybí. Chtěli jsme se bavit s učiteli a informace předávat dál, to byl původní záměr. Pak jsme zjistili, že je spousta aktivních učitelů, ale také spousta velmi pasivních, kterým stav vyhovuje a nic měnit nechtějí. Rozhodli jsme se ale jít pozitivní cestou a dobrým příkladem měnit ostatní.

Od začátku jsme deklarovali, že chceme jít po profesi. Chtěli bychom, aby byl učitel profesionál, aby měl takovou podporu, aby profesionálem mohl být. Od toho se pak odvíjejí změny ve vzdělávání. Nám jde o změnu pohledu učitelů na vzdělávání a taky o znovunastavení úcty k učitelské profesi, která z našeho pohledu není. Učitel je klíčová postava, na které stojí vzdělávání v každé škole. A vzdělávací politiky a systém si mohou navymýšlet, co chtějí, ale když dole nebude učitel, který to bude reálně dělat, tak to nebude fungovat. Snažíme se přes učitele měnit systém našeho vzdělávaní – učitelé by měli mít takové podmínky, aby mohli být profesionály, kteří poskytují kvalitní vzdělávání.

Obrovské! Ve smyslu toho, že doba je jiná, mnohem rychlejší. Škola je mnohem víc pod drobnohledem všech, než když my jsme chodili do školy před 30 lety. Všichni mají tendenci o kvalitě školství mluvit a nějakým způsobem ji řešit, ale učitel je v první linii, má tam děti a má nějaké pedagogické vedení na úrovni školy. Jsme zastánci toho, že hlavním fokusem učitele je žák nebo student, ale ostatní dva hráči v klíčové trojici – rodiče a vedení školy – jsou ohromně důležití. A učitel by měl umět v tomto procesu pracovat, ale dost často neumí. Komunikace školy a rodiny je mnohdy špatně nastavená od samého začátku. Všechny změny, které dnešní doba přináší, nezvládají jak učitelé, tak rodiče. Je podle mě úkolem učitele vysvětlit rodičům, proč vyučuje tak, jak vyučuje. Vnímám tam edukační úlohu směrem k rodině, protože to nikdo jiný neudělá. Velká část rodičů je konzervativních v tom smyslu, že chtějí pro své děti stejnou školu, jako měli oni. Já jako učitel nechci pro své žáky stejnou školu jako před 30 lety a to vnímám jako asi nejtěžší úkol – aby to rodiče pochopili, protože to pak souvisí s tím, jestli to pochopí i žáci. Je složité učit dobře podle nejnovějších trendů a narážet na to, že to hlavní účastník procesu – žák – nechce, protože má z domova vžitou představu, co by měl chtít. To zažívám na gymnáziu, když se pokouším o kritické myšlení, velkou míru samostatné práce, heuristické metody, žáky to baví, rozvíjí je to, ale probouzím v nich zároveň obavy, že se neučí dost, že nebudou dostatečně připraveni, protože nemají z hodiny tři A4 zápisků. Největším problémem našeho vzdělávacího systému je totiž kombinace kompetenčního modelu RVP a výkonnostně postavených přijímacích zkoušek a maturit, to nehraje dohromady. Když dojde k tomu, že se moje dítě potřebuje dostat na střední školu, i jako otevřený rodič, který vnímá, jak by to mělo být správně (tedy učit zejména kompetence), nakonec sama začnu přemýšlet o tom, jestli bych mu neměla zaplatit nějaký kurz nebo ho na to začít nějak připravovat, protože pro přijímací zkoušky jsou tyto věci důležité. Máme leckde mizerný druhý stupeň základních škol, takže odliv dětí na víceletá gymnázia je velký a rodičům to nelze vyčítat, protože to vychází z jejich snahy, aby jejich děti měly dobré vzdělání. To, že gymnázium má být „nalejvárna“, protože je to příprava k maturitě a aby se člověk pak dostal na vysokou školu, ve výsledku všichni chtějí. Taková je objednávka na všech stranách.

Zmínila bych facebookovou skupinu Učitelé+. Na každé škole, kde jsem působila, jsem postrádala stejně naladěné kolegy, chyběly mi spřízněné duše, s kterými bych mohla sdílet strasti a radosti, které naše profese denně přináší. Vůbec sdílení mezi učiteli je velký problém. Učitelé – alespoň mi přijde – jsou málo sebevědomí, ale nemyslím si, že je to jejich vina. Tlak na ně je několikanásobně větší, než je jejich podpora. Když jsem pak začala poznávat, kolik je v České republice dobrých pedagogů, kteří jsou neuvěřitelně inspirativní a jsou ochotní sdílet, tak to pro mě byl zcela zásadní restart v mé učitelské kariéře: že tady jsou učitelé, kteří myslí stejně jako já a jsou třeba zkušenější. A my přitom žijeme v době, která to umí relativně snadno propojit (sociální sítě).

Pořád ještě žiju v opojení z toho, že to funguje – na Učitelé+ je přes 4 000 učitelů, každý den tam někdo něco zajímavého sdílí, příklady dobré praxe. Ovlivňujeme se navzájem v tom pozitivním, taky se občas podržíme ve věcech, které jsou negativní, ale velká většina toho, o čem se tam bavíme, je pozitivní v tom smyslu, jak co ve škole nastavit lépe. Je to taková velká krásná sborovna, kam „vejdeš“ a řekneš: „Mně to v té 3. A nefunguje!“ Když člověk přijde do normální sborovny, tak mu ostatní řeknou: „To je asi v tobě, protože mně to v 3. A funguje bez problémů.“ A když se zeptáš: „Jak to děláš?“, tak dostaneš odpověď: „To si každý musí nastavit sám!“ Ale když toto sdílím ve skupině Učitelé+, tak se najde třeba 30 lidí, kteří mají s mým problémem nějakou zkušenost a budou se mi snažit nějak poradit. Pro mě je to jeden z nejlepších edukačních procesů, kam se hrabe spousta školení, která jsem absolvovala. Je to taková skupina kolegiální podpory a to je něco, co moc chybí. Skupina je navíc veřejná, takže není třeba být členem, aby člověk mohl číst, a je i velkou inspirací pro novináře a ostatní lidi zabývající se školstvím.

Jako Učitelské platformě nám jde například i o to, aby ve školách fungovala supervize, aby ji učitelé pochopili a naučili se s ní pracovat, protože pracovat v kolektivu pedagogy nikdo neučí. Málokterý ředitel je lídr, který by výrazně pracoval se sborovnou. I sdílení se člověk musí učit. Spousta mých kolegů potřebuje něco podobného, ale třeba k tomu nepoužívají Facebook jako já.

Zároveň dá dost práce naši facebookovou skupinu moderovat, i když se snažíme jít hlavně po pozitivní stránce. Naučili jsme se to od Slávka Hory, který se tomu dlouho věnuje. Když z 10 finalistů na letošní Global Teacher Prize znám tři lidi, tak si říkám, že jsem asi v dobré společnosti. Učitelská platforma jako taková má cca 300 členů, všichni musejí být aktivní učitelé; většina z nich na plný úvazek učí a přidat k tomu ještě dobrovolnickou práci je těžké. Hodně akcí pro nás třeba není časově zvládnutelných, ale zároveň je podle nás velká výhoda, že naším členem může být jen ten, kdo alespoň jednu hodinu týdně učí ve škole.

Vstupují k nám lidé, kteří chtějí něco změnit. Nechceme suplovat odbory, vyjednávat o platech a lkát nad těžkým osudem učitelů. My všichni si myslíme, že učitelské povolání je skvělé, a chceme, aby i ostatní dokázali vidět, že nás baví. Jde o šíření profesní hrdosti, to je důležité – je potřeba propagovat učitelskou profesi jako takovou, i když je bohužel společensky nedoceněná. Zároveň se snažíme vyjednávat s dalšími aktéry, například formou Učitelských interpelací, kde jsme začali s ministrem školství, teď se připravují další díly s osobnostmi působícími v českém vzdělávacím systému. Chceme učitele podpořit, šířit dobrou praxi a pořád znova ukazovat, že učitelé sami za sebe umějí komunikovat.

Každý z nás v Učitelské platformě je prožákovsky orientovaný, i když to v dnešní době není samozřejmé. Snažíme se podporovat učitele, aby podporovali každého žáka. Ono to zní jednoduše a možná jako fráze, ale já to tak vůbec nevnímám. Učitelé by samozřejmě měli podporovat každého žáka, ale v každodenní učitelské praxi je to velmi těžké. V tomto směru vydává učitel hodně energie a musí si umět „ošetřit“ vlastní osobnost, hlídat své hranice a limity. Znám konkrétní učitele, kteří to osobně už nezvládali, neměli dostatečnou péči o svůj profesní vývoj a v podstatě vyhořeli. A přitom dopad vyhořelého učitele na žáky je opravdu děsný. Pevně věřím, že postoje učitelů, aby žáky vnímali jinak, se nám daří měnit. Já sama jsem zažila ve skupině Učitelé+ několik takových proměn, kdy stačilo učitele, který stál krůček od zásadní chyby, podpořit a všechno se vrátilo zpátky a úplně proměnilo jeho život. A to má vliv na každodenní život dětí. To tam vidím jako velmi pozitivní. Vidím to takto: změníš učitele – změníš dopad na žáka. Pojďme mít v každé třídě pozitivně naladěného učitele, který svou práci dělá rád, to udělá hodně.

Myslím si, že v práci naší organizace se neprojevuje nijak, ale ta myšlenka je prostě všudypřítomná, je to podklad pro všechny naše činnosti. Zároveň se jako Učitelská platforma snažíme stavět hráz k názoru, který je nejen v učitelské komunitě dost rozšířený: „Jak jako úspěch pro každého žáka? To pak nebudou připraveni na neúspěch! V životě se s nimi taky nikdo mazlit nebude!“ Zjistila jsem, že učitelů, kteří nepodporují úspěch pro každého žáka, a u některých žáků ho dokonce předem vylučují, je hodně. Snažíme se ale tyto učitele nepranýřovat, naopak to spíš rozebrat profesně. Pro mě osobně je to hrozně důležité.

Včera na hodině angličtiny měli moji žáci připravit prezentaci na téma moje oblíbená aplikace nebo webová stránka. Jeden kluk (prvák) měl skvělou prezentaci o Fortnite, ale v angličtině měl spoustu chyb. Za to, že na mě pět minut mluvil anglicky, jsem mu řekla, že to byla krásná prezentace, že se mi to líbilo, a měla jsem k tomu i otázky, ale zároveň jsem mu sdělila, že prezentaci musím oznámkovat a že mu dám dvojku, protože tam bylo hodně chyb – hlavní jsem mu vyjmenovala. Byla jsem rozpačitá, protože by si vlastně zasloužil jedničku. Ale on se rozzářil s tím, že mu vždycky říkali, že na angličtinu nemá vlohy, a byl přesvědčený, že to tak prostě je. Jako by najednou přede mnou „fyzicky vyrostl o pět centimetrů“, potěšilo ho, že to dokázal, zažil úspěch. Ale já jsem vlastně neudělala nic, je to jenom o automatice učitele, že by k těm dětem měl přistupovat tak, že každému může něco jít a jde jenom o to, odhalit, co to je. Já jsem o tom přesvědčená, ale smutné je, že děti projdou až na střední školu, ale nikdo jim nic podobného neukázal.

Bohužel to vnímám tak, že kolegů, kteří se snaží o úspěch pro každého žáka, je proklatě málo. Jsem přitom v kontaktu i se svými absolventy, které jsem učila na střední odborné škole, což je trochu jiný svět oproti gymnáziu a asi i proti základní škole, a na nich jasně vidím, že lidé, kteří byli podle studijních a výkonových měřítek ve škole neúspěšní, sice nějak odmaturovali, ale spíše o fous, jsou v životě nakonec v podstatě hodně úspěšní nebo uspějí v tom smyslu, že si jdou za tím, co chtějí, a jsou spokojení. Úplně na nich vidím, jak je to škole navzdory. Těší mě, že se jim daří. A přála bych si, abychom je ve škole dokázali mnohem víc podpořit.

Nejdůležitější mi přijde zrušení všech těch výkonnostních modelů přijímacích zkoušek a maturit. Dále je důležitý příliv odborníků, jako jsou psychologové a speciální pedagogové, do školství. A je nutné změnit situaci v pedagogicko-psychologických poradnách, které se věnují více papírům než tomu, aby poskytovaly podporu pedagogům. Zároveň se vracím k učiteli, protože někdo jiný to za ně neudělá. Je sice také potřeba změna přípravy učitelů a jejich výběr, ale to je aktuálně nereálné vzhledem k průměrnému věku učitelů, který stále stoupá, protože mladí lidé do školství nejdou. Je také nutné šířit myšlenku, že úspěch pro každého žáka je dobrá věc, protože většinová společnost si to nemyslí, včetně spousty rodičů. Například na základní škole, kam chodily moje děti, jsme řešili, že by se výchovy neznámkovaly, ale neprošlo to na straně rodičů, protože by se tam děti podle nich neučily. A zase nejblíž k rodičům jsou učitelé, aby jim to mohli vysvětlit, protože opačně to nefunguje. Jak ale takové myšlenky dostat ke všem učitelům, nevím a ani nevím, jestli to lze řešit systémové. Můžeme ale vytvářet podporu učitelům, která má smysl, poskytovat jim vzdělávání, které má smysl (spousta dalšího odborného vzdělávání učitelů je nesmyslná), zajistit supervizi, aby to učitelé ustáli, a také spolupráci s odborníky. Kolikrát má učitel možnost mluvit se speciálním pedagogem? Řešit věci s psychologem? Na mnohých školách téměř nikdy. To mi přijde neuvěřitelné.

Zdroj: Pro červnové číslo časopisu Řízení školy rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV a koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka.; https://www.shutterstock.com/home