Důvěra ve smysluplnost čtení

A máme k dispozici i prověřený návod, jak na to. Prostě nechme děti dělat to, co čtenáři (a pisatelé) dělají: nechme je číst knihy, které je zajímají, a povídat si o nich. Nechme je psát texty, skrze které si mohou ujasnit a vyslovit to, co samy chtějí sdělit. V některých zemích tohle dělají více než 40 let a podle všeho nelitují.

V tomto textu se budeme zabývat pouze čtením a vztahem dětí k četbě. Mysleme ale na to, že čtení a psaní jsou velmi úzce propojeny. Když se malé děti učí luštit písmena, zmocňují se jich tím, že se pokoušejí něco zapsat. Koneckonců – aby bylo co číst, musel to napřed někdo napsat. Lepší pisatelé jsou lepšími čtenáři. A naopak: kdo čte, ten lépe píše.

Čtení se naučíme především čtením. Jak mechanice, technice a plynulosti čtení, tak čtení zdatnému, při kterém jdeme po smyslu sdělení, dopřáváme si zážitek z příběhu nebo z estetického působení textu.

Čtení je docela náročná mentální činnost, zejména když se četba stává složitější, komplexnější. Nejde pak číst mechanicky, bezmyšlenkovitě. Číst a přitom vypnout. Čtení vyžaduje pozornost, soustředění a odolnost, když narazíme na místa v textu, která staví našemu porozumění do cesty překážky. A třeba i komiksy mohou být pěkně náročný žánr!

Nezapomínejme tedy na to, že čtení je myšlení – to nám učitelům může pomoct, když je pro nás těžké dopustit, aby si děti „jen“ četly. Pokud do naší třídy dorazí nečtenáři, tedy děti, které ještě nezažily, co to je, ponořit se do delšího souvislého textu, přečíst ho od začátku do konce a pak si o něm s potěšením povykládat s kamarádem nebo s paní učitelkou, nezbývá nám než zařídit věci tak, aby tento zážitek mohly získat. To se nestane ve volném čase po škole. Volný čas totiž ke čtení využívají jen čtenáři. Nečtenář potřebuje získat dost dlouhý klid na čtení bez pípání mobilu. Ale taky bez úkolů, které zkracují čas na vlastní četbu a často ruší tolik potřebný čtenářský zážitek, nedopřávají odpojení od vnějšího světa a ponor do světa

Nečtenář taky potřebuje vidět, že druzí považují čtení za důležitou činnost, a to zejména paní učitelka. Nejenže věnuje čtení školní čas, ale sama přitom také čte a nenechá se vyrušovat. Nečtenáře podporuje i vědomí, že vedle něj sedí dalších pětadvacet dětí a všechny čtou. S některými to šije podobně jako s ním. V poměrně krátkém čase se ale víc a víc dětí dostává do toho, co žáci Nancie Atwellové nazvali „čtenářský stav mysli“. Vystihli tím populární flow – stav překládaný jako plynutí, kdy jsme tak ponořeni do nějaké činnosti, že ztrácíme pojem o čase a o okolním světě. Psychologové tvrdí, že flow provází intenzivní prožitek štěstí.

Jinak řečeno, když se daří, že se čtenář ponoří do četby a „začte se“ natolik, že pro něj přestane vnější svět existovat, zažívá štěstí (i když čte smutný příběh). Proto je tak důležité, aby děti mohly číst příběhy, které je vtáhnou do fikčního světa a dopřejí jim zažít spolu s hrdiny – v bezpečí pokoje nebo školní třídy – jiné životy.

Chceme-li děti rozečíst, máme k tomu díky beletrii a příběhům jedinečnou příležitost. Děti, které si díky čtení příběhů ověří, že jim čtení může přinést zážitek, se ke čtení vracejí a postupně získávají potřebnou důvěru v to, že čtení není ztráta času a nuda k nepřežití.

Když vidíte ve škole, že si děti čtou ve výuce knihy podle své volby, od začátku do konce, a mají pak příležitost se podělit o svoje čtenářské zážitky, jste s největší pravděpodobností svědkem dílny čtení. To je metodický formát, který školy zapojené do projektu Pomáháme školám k úspěchu pravidelně zařazují do běžných hodin a jehož primárním cílem je nejprve děti rozečíst a posléze jejich čtenářství kultivovat.

I když děti ve škole tráví mnoho času, všichni učitelé si stěžují, že se jim nevejde to, čemu děti potřebují naučit, do hodin vyhrazených jednotlivým předmětům. Stejné je to i s českým jazykem, v jehož rámci se obvykle dílny čtení objevují, a to na prvním i druhém stupni. Na prvním stupni se do časové dotace dílna čtení vejde jednou nebo i víckrát týdně, může být i provázána s dílnou psaní. Na druhém stupni je oříšek vymezit dílně čtení pravidelně jednu ze čtyř hodin. Pro mnoho učitelů to vypadá jako úplně nereálné. Z vlastní zkušenosti ale víme, že můžeme z dětí vychovat čtenáře – a taky je připravit na přijímačky. Popravdě řečeno, nemá smysl zařazovat dílnu čtení jednou za měsíc. Představme si dítě nečtenáře, které usedne ke své knize po měsíci, kdy si na ni ani nevzpomnělo. Už dávno netuší, o čem četlo, o nějakém ponoru nemůže být ani řeč. I když dílnu čtení zařazujeme jednou za týden, je to pro začínající čtenáře řídké. Jsme-li ale schopni děti motivovat ke čtení i mezi dílnami a každý týden děti znovu „nahodit“ tím, že jim dopřejeme 20 či 30 minut čtení a pak povídání, šance na rozečtení se podstatně zvyšuje. Mimo jiné se dítě seznámí s větším počtem knih, které čtou spolužáci. A tak také stoupá pravděpodobnost, že si bude umět vybrat knihu, která ho skutečně osloví a zaujme tak, že se nebude chtít od čtení odtrhnout.

V organizaci času pomáhá učitelům vedení školy. Každá škola by měla mít svou vizi pro čtenářství dětí, ještě lépe čtenářství v celé škole. Zaujmout děti pro čtení a knihy, to je vždy první krok, který se nedá obejít ani ničím nahradit. Proto je užitečné promyslet, jak by mohl vypadat rozvrh, aby se na čtení dostávala potřebná porce času. Může nám pomoct vědomí, že děti, které čtou, se lépe učí v dalších předmětech – takže časová investice se vrátí. Využívání textů jinde než v češtině umožní třeba lépe individualizovat výuku a učení, přinášet různé pohledy na probíraná témata, vytvářet příležitosti pro studium ve skupinách a vzájemné učení mezi žáky. To nás může upokojit, když nás děsí, kolik času čtení věnujeme v češtině. Takové myšlení ale vyžaduje, aby se celá škola shodla na tom, že čtení považují všichni za natolik důležité, že ve věci potáhnou za jeden provaz.

Čtenářství dětí se lépe rozvíjí tam, kde panuje čtenářské ovzduší. Dospělí fungují jako vzor – učitel, který chce vychovávat čtenáře, nebude pro žáky důvěryhodný, pokud sám nečte. A to děti poznají. Mnozí učitelé žijí v pevném přesvědčení, že na čtení opravdu, ale opravdu sami nemají čas. Nemají, dokud si ho neudělají. Nechci nikoho rozzlobit nebo působit jako Marťan, ale myslím, že tohle platí o čemkoli: naše životy tak letí a máme je tolik zaplněné, že si často vůbec neumíme představit, že bychom do nich ještě něco vmáčkli. Obvykle si musíme položit otázku: Co z toho, co dělávám, mohu zkrátit, přesunout na někoho jiného nebo prostě bez náhrady vynechat? Kolik minut týdně naspoříme, když si odepřeme seriál, detektivku nebo brouzdání zprávami ze společnosti? Když má četba schopnost vzbuzovat pocity libosti a štěstí v dětech, proč si ji nedopřát i jako dospělí? Kolegové, kteří se ke čtení vrátili po letech, zažívají s knihami báječné chvíle. Pokud mají štěstí a četbě propadlo víc pedagogů ze sboru, zjišťují, jak moc je četba spojuje, jak jim přináší nová témata k diskusi a pomáhá budovat porozumění i tam, kde se ho nedostávalo. Knihy pomáhají zlepšovat klima ve škole jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Když se zkoumal vliv četby na schopnost empatie, ukázalo se, že čtenáři mají mnohem otevřenější přístup k lidem (ale i všem živým bytostem), snáz se dokážou vcítit do druhého a prožívat s ním to, co se mu děje, a to napříč kulturami. Dokonce se ukázalo, že to neplatí jen o celoživotních čtenářích, ale i o těch, kteří začali číst beletrii – příběhy – až v dospělosti. Učitelé, kteří zavedli úspěšné dílny čtení, se shodují na tom, že atmosféra během nich se proměňuje a že se přátelské a otevřené klima přenáší i do další výuky.

Pro dětského nečtenáře nepředstavuje místní knihovna zdroj knih. I když se tam vypraví s celou třídou a i když se třeba i přihlásí, později se tam s ním už nepotkáte. Slabí čtenáři musejí mít knihy nadosah – stejně jako je měli doma po ruce jejich šťastnější spolužáci, když byli malí a než se stali pravidelnými návštěvníky knihovny. Naštěstí se už moc nepochybuje o tom, že o školní a ještě spíš třídní knihovničky je potřeba pravidelně pečovat, doplňovat je, aktualizovat. Knihy pro děti a mládež dnes poměrně rychle zastarají. Někdy se nás učitelé ptají, kolik asi tak knížek by děti měly mít na očích ve třídní knihovně. Není to málo – podle některých výzkumů minimálně pět různých titulů na žáka. To je nějakých 120–150 knih. V mateřské škole by si dítě denně mělo přečíst nejméně pět různých knížek. Jde o knihy založené na obrázcích a jen s kratičkými texty, takže každá zabere třeba deset minut.

Když už máme děti rozečtené, můžeme jejich čtenářství kultivovat. Nastává čas na různé úkoly, které pomáhají čtenáři nad textem se zastavit, zkoumat víc do hloubky jeho sdělení nebo autorské řemeslo či jeho vliv na čtenáře a na fungování světa. Zadání, která dětem předkládáme, by neměla vybočovat z toho, co dobří čtenáři s texty doopravdy dělají. Neměla by to být zadání umělá, která když žák řeší, nijak se jako čtenář neobohatí. To se už ale dostáváme k jinému tématu.

 

Zdroj: Pro časopis Řízení školy - prosinec 2019, Hana Košťálová