Emancipace žáků i pedagogů je pro nás klíčová

Naše vize je taková, že každý člověk na Zemi má právo žít a pracovat v důstojných podmínkách. S tím souvisí i to, o jaké změny nám jde ve vzdělávání. Jde nám o to, aby mladí lidé byli připraveni čelit výzvám, které nás všechny čekají, a to jak na úrovni environmentální, tak i sociální. Jde také o to, jak bude vypadat v budoucnosti práce, jak si budeme zajišťovat obživu, jak budou vypadat interakce mezi lidmi, včetně vzdělávání. Budoucnost je méně a méně předvídatelná. A proto se i v poslední době zajímáme o přístupy, které v sobě zahrnují prvky systémového myšlení a myšlení o budoucnostech, tzv. future thinking. Zároveň nám jde o to, aby se ve vzdělávání tematizovaly otázky, které lze považovat za aktuální společenské výzvy, a potom nám jde o to, aby samotné učení probíhalo v určité kvalitě. Má to co do činění s tématy jako participace mladých lidí na vzdělávání, svoboda ve vzdělávacím procesu a možnost vlivu. Hodně nyní diskutujeme o tématu emancipace. Emancipace žáků a studentů, ale i pedagogů je pro nás velkým tématem.

V NaZemi se dlouhodobě zabýváme tématem pracovních podmínek, ať už v oděvním průmyslu, nebo i v jiných odvětvích, a postupem času jsme si tuto expertizu rozšířili i o téma digitalizace, Práce 4.0 atd. S kolegy z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity teď například vytváříme projekt, napůl akademický a napůl s účastí neziskových organizací a dalších stakeholderů, kde se budeme zabývat modelováním možných budoucností, jak bude vypadat práce po nízkouhlíkové transformaci, zvlášť v regionech, které jsou závislé na těžbě uhlí. Tyto regiony se potřebují nějak transformovat, protože od uhlí se ustupuje. Vytvářené modely pracují s tím, jakou podobu může mít trh práce. My do toho přinášíme know-how organizace, která se zabývá tím, jak vypadají důstojné pracovní podmínky ať už tady v Česku, nebo ve světě, ale i zkušenost, jak by mohlo vypadat vzdělávání.

V té souvislosti řešíme, jaké vzdělávání potřebujeme, aby nás připravilo na to, co nás čeká v budoucnu z hlediska práce. Nevíme totiž, jak se tato oblast promění, a nevědí to ani pedagogové. Naše zkušenost ze škol je taková, že se toto téma moc neřeší. Pořád jako bychom se připravovali na svět a život ve světě, který známe. Vzděláváním v kontextu nejistoty a nepředvídatelnosti se nikdo moc nezabývá. A to se týká nejen tématu práce, ale samozřejmě také klimatické změny, nakládání se zdroji a udržitelností obecně.

Chápeme, že to není jednoduché. Přijít do školy s tím, že moc nevíme, jak to v budoucnu bude vypadat, může vzbuzovat pocity frustrace a rezignace. Naším tématem je, jak tento postoj vyvažovat a jak se učit představovat si a společně vytvářet svět, jaký chceme. Samozřejmě potřebujeme mít nějaké jistoty a odpovědi na složité otázky, ale zároveň je potřeba si nezastírat problémy a být upřímní k sobě i ke svému okolí, k našim studentům zejména. I vzdělávací proces by měl reflektovat tuto realitu. Například to, jak máme nastavená kurikula, je velmi limitující. Když mluvím o větší participaci studentů ve vzdělávacím procesu, tak to vnímám tak, že ti, kteří se učí, stejně jako vyučující by měli mít poměrně velkou míru svobody a prostoru si rozhodovat o tom, co chtějí učit a jak se to chtějí učit. Tedy jak o obsahu, tak i o procesu.

Dlouhou dobu se pohybujeme v oblasti formálního i neformálního vzdělávání. Se školami to funguje tak, že jsme postupem času dospěli k dlouhodobým projektům. Taková spolupráce trvá třeba tři roky. Pilotujeme a zavádíme do škol metodiky nebo na zakázku realizujeme dlouhodobé kurzy pro konkrétní sborovny nebo celé školy. Naše projekty jsou do větší či menší míry promyšlenými experimenty, kdy dostaneme důvěru od konkrétní školy, která se rozhodne s námi do toho jít.

V minulosti to byly třeba Global Storylines. To je práce s příběhy, přístup, který jsme přinesli ze Skotska a pilotovali jsme ho se školami v průběhu tří let. Metodiky jsme přeložili a upravili pro náš kontext a ony doteď putují mezi školami a „žijí si vlastním životem“. Jedná se o dlouhodobou práci s příběhem, který je v našem případě fiktivní, žáci s učitelem si vytvářejí komunitu, takovou „vesnici“, ve které si vybírají role, skrze něž se stávají dospělými občany, kteří musejí řešit nějaký problém. Jsou to příběhy pro 1. stupeň ZŠ, děti se dostanou do situace, kdy se zabývají poměrně složitými tématy v roli dospělých. A to je značně emancipuje, dostanou se do situací, kdy dělají velká rozhodnutí, a dokážou často velmi erudovaně diskutovat o složitých problémech a zažívat situace, které by jinak nezažily.

Například příběh o obrovi od Bodláčí hory, který je velmi oblíbený, přináší téma setkávání se s odlišností a xenofobie. Vesnici začne v představách obyvatel ohrožovat obr, který se usídlil nedaleko, ničí jim majetek a lidé se ho bojí. Děti se učí s obrem vyjednávat, zjišťovat, jestli je to reálný obr a jak reagovat na to, že se něco takového děje v jejich komunitě. V průběhu práce s příběhem vystupují ze svých rolí a vztahují zkušenost k realitě, kterou zažívají, ptají se, jestli i v jejich životě jsou nějací „obři“, kterých se bojí, apod., a snaží se hledat řešení reálných problémů.

Další příběh řeší např. téma environmentální migrace. Jde o příběh vesnice, kde vyschne zdroj vody, a do toho přichází cizinec z jiné komunity, které také došel zdroj vody, s tím, jestli obyvatelé jeho komunity mohou přijít do vesnice žít. V tomto případě se řeší téma sucha, které je podle dat jednou z hlavních příčin pohybu lidí po planetě.

Další projekt, který je dlouhodobý a pracujeme v něm s několika školami v Jihomoravském kraji, je projekt, ve kterém podporujeme skupinu pedagogů v zavádění formativního hodnocení. Spolupracujeme na něm s organizací Lipka a Janou Kratochvílovou z brněnské pedagogické fakulty. Zdánlivě chybí náš obsah související s globálními tématy, ale jde o kvalitu vzdělávání a systémovější přístup k tomu, jak učit. Samozřejmě chceme vnášet i společenská témata, která jsou pro nás důležitá – např. formou kontinua, které jsme vytvořili v jiném projektu. Kontinuum, něco jako mapy učebního pokroku, je nástroj, díky kterému si pedagogové mohou formulovat vzdělávací cíle na různých úrovních. Naše kontinuum se zaměřuje na širokou oblast odpovědnosti k lidem a přírodě a zahrnuje environmentální a společenská témata. Kontinuum je tedy v projektu zaměřeném na formativní hodnocení nástrojem pro plánování a hodnocení výuky. Probíhají tam také intenzivní individuální konzultace s pedagogy a scházíme se v tzv. formativní skupině, což je prostor pro setkávání, sdílení a učení se pedagogů mezi sebou navzájem. To se nám velmi osvědčuje, protože ve školách není čas na to, aby se pedagog zastavil a mohl se hlouběji pobavit s kolegou. To se snažíme lehce suplovat skupinami, které se konají v tomto projektu, a podobné skupiny jsme letos pořádali i pro pedagogickou veřejnost ve formě osobních setkání a později i online.

Velmi aktuální je projekt Futuropolis: škola emancipace, který nasedá na to, o čem jsem mluvila v úvodu, aby vzdělávání mohlo sloužit k transformaci společnosti, aby byla lepší, spravedlivější a udržitelná. Realita českého školství je podle mého názoru hodně konzervativní a vzdělávání mladé lidi socializuje do společnosti, jaká aktuálně je. Transformační potenciál vzdělávání, tím myslím nahlížení na vzdělávání jako na prostředek změny, se moc nevyužívá nebo je to považováno za něco až kontroverzního. Je totiž – ale možná jen zdánlivě – jistější a bezpečnější udržovat status quo.

V projektu Futuropolis vycházíme z principů kritické pedagogiky Paula Freireho a jeho následovníků, jakým je např. Ira Shor. Čerpáme ale i z myšlenek Jana Amose Komenského. Některé jeho ideje totiž nejsou dostatečně doceněné a možná ani pochopené, například ty, které se týkají vztahu učitel–žák, autonomie jedince a pojetí výchovy a vzdělávání jako procesu stávání se člověkem. Máme ambici vyvíjet metodu, která vychází z kritické pedagogiky, systémového myšlení a myšlení o budoucnostech. Záměrně říkám o budoucnostech, protože „future thinking“ pracuje s předvídáním možných budoucností, které mohou být různé, a aktivní participací můžeme vytvářet budoucnost, kterou chceme, kterou si myslíme, že je dobré vytvořit, abychom tady mohli fungovat.

Projekt Futuropolis jsme zahájili letos v lednu a v době zavřených škol jsme hledali pro projekt školy, ale téma školy evidentně oslovovalo, takže se nám hlásí. A my si velmi ceníme jejich důvěry, těch, které do toho s námi jdou v této nelehké době, protože není snadné rozhodnutí zavázat se ke třem rokům intenzivní spolupráce. Budeme spolupracovat s 2. stupni základních škol a vždy se dvěma až třemi pedagogy z dané školy. Není to tak, že my přinášíme nějakou metodu, jak tomu bylo třeba u Global Storylines, ale chceme ji s učiteli spoluvytvářet. V průběhu projektu budeme přinášet aktuální témata, jako je klima, identita, gender, práce, škola a podobně, ale chceme také dávat prostor školám, pedagogům i žákům, aby přinášeli témata vlastní. Tři roky budeme poměrně intenzivně pracovat s pedagogy; každá škola má svého provázejícího, který by pro ně měl být partnerem.

Jde nám o dialogičnost procesu. Nevstupujeme do škol v roli expertů na danou metodu. Je to asi největší experiment, do kterého jsme se doposud pustili. Zároveň jde o řízený experiment, víme, co děláme, ale i tak je proces dost otevřený. Budeme pracovat také s akčním výzkumem, to znamená, že pedagogové by si měli stanovat své vlastní cíle, ty průběžně reflektovat a volit si cesty, které jsou pro ně vhodné.

V konečném důsledku si přejeme větší systémové změny na úrovni celé školy. V ideálním případě naše projekty zasejí semínka změny, která „prorostou“ na úroveň celé školy. Ať už je to v oblasti hodnocení, nebo toho, jak se na úrovni školy tematizují aktuální společenská témata či jak se pracuje se strukturováním výuky a metodami, které volí jednotliví pedagogové.

Dlouhodobě děláme například kurzy Kritické myšlení a globální témata, které jsou velmi metodické, společně s učiteli řešíme, jak strukturovat a plánovat výuku tak, aby dávala smysl učiteli i studentům. Jde nám také o to, aby vzdělávání mělo nějaký reálný dopad, vedlo k reflektovaným akcím. Jeden náš velký inspirační zdroj v oblasti kritického myšlení Stephen Brookfield, akademik, ale i praktik na poli vzdělávání, popisuje několik kroků kritického myšlení. Posledním z nich je, že kritické myšlení by mělo vést k nějaké informované a vědomé akci. To často bývá překvapivé i pro účastníky našich kurzů – že si nejen zanalyzují, co je pravdivá a nepravdivá informace, jestli je to například nějaký hoax, zjistí, z čeho vychází, čemu věří a nevěří, co jsou předpoklady, na kterých staví, ale že cílem by mělo být nějaké jednání, informovaná akce. To je to, co bychom si přáli: aby se školy, tedy studenti společně i s pedagogy, nejen učily o světě, realizovaly nejen akce, kdy něco uspořádají ve své škole nebo komunitě, ale aby je vzdělávací proces vedl k tomu, že samy svět a realitu budou aktivně utvářet a tím pádem zvyšovat pravděpodobnost, že budou žáci i pedagogové žít život ve světě, ve kterém budou spokojeni.

Také se věnujeme facilitaci skupinových procesů. Když chce nějaká škola pomoci s diskusí o vizi nebo strategii školy, započít určitý proces uvnitř školy, my jí v tom můžeme pomoct. Tomu bychom se do budoucna rádi věnovali více. Vnímáme , že najít čas na nějakou náročnou diskusi o vizi a o tom, co jsou priority školy, kde se má sejít např. šedesát pedagogů a říct si, proč zde jsou a k čemu má sloužit jejich činnost, je dost obtížné. My se to snažíme včlenit do kurzů, které děláme, a tím alespoň naťuknout, že se jedná o důležité téma. Teď mám čerstvou zkušenost z jednoho gymnázia, kde tyto otázky vyvstávaly: „Je naším primárním cílem připravit děti na přijímačky na vysokou? Je to to, proč tady jsme? Nebo je to něco jiného? Jak ale zařídit, abychom nebyli pod tak silným tlakem, že rodiče, studenti i vysoké školy vnímají naši roli určitým způsobem?“

Jde nám o to, aby mladí lidé přebírali zodpovědnost za své vlastní vzdělávání. O tom se hodně mluví a méně se dělá pro výsledek. Možná proto, že problematice nevěnujeme dostatečnou pozornost a velkou část odpovědnosti si stále klademe na bedra my dospělí nebo že veškerou svou pozornost věnujeme naplňování kurikula, protože to je to, co nám kladou jako odpovědnost jiní.

My chceme hledat cesty, aby mladí lidé mohli i v rámci školní výuky do míry, která je možná, ovlivňovat proces učení tak, aby měli vliv na to, co se učí, co jsou témata, která je zajímají, aby rozuměli tomu, proč má smysl se něco učit, a pokud smysl nevidí, tak si ho mohli alespoň hledat. A aby mohli ovlivnit i formy vzdělávání, tzn. jakým způsobem dává smysl se učit. Kdybychom mluvili o úrovni participace, kterou si přejeme, vypadalo by to tak, že studenti vnášejí své vlastní podněty, ty přináší i pedagog a celý proces se děje ve vzájemném dialogu. Přejeme si, aby učení vycházelo z přirozeného života dětí a mladých lidí, z témat, která jsou pro ně opravdu autentická, a z problémů, které řeší. A aby byl prostor se jich ptát a vůbec vědět, co jsou věci, které jsou pro ně aktuální.

Domnívám se, že role školy je dnes taková, že by měla být místem pro smysluplné soužití a soubytí s jinými lidmi a že by to mělo být učící a stimulující místo, kde bych i já chtěla být a rozvíjet sama sebe i ve spolupráci s druhými, učit se o sobě a o svém okolí a také o tom, jak já souvisím s jinými lidmi a místy na světě. Aby se to mohlo dít, je třeba čas a vhodné prostředí. Je jasné, že nabitý rozvrh s osmi vyučovacími hodinami, minimem přestávek ve strohé školní budově mi to umožní jen těžko. Když si představím školu, moc bych si přála, aby v ní děti a mladí lidé chtěli být, ať už se tam děje cokoliv, protože je to místo inspirativní, přátelské, bezpečné.

A ještě jedno téma bych chtěla zmínit, a to aby z mladých lidí vyrůstali lidé, kteří jsou angažovaní v tom smyslu, že vědí, jak se aktivně zapojit do utváření světa kolem sebe. Aby slovo „aktivní“ nebo „angažovaný“ mělo správný význam, aby se do míry, která je pro ně možná, podíleli na dění kolem sebe a věděli, jak na to. Aby ze školy neodcházeli s tím, že problémy kolem nich za ně vyřeší někdo jiný, aby se dokázali chopit řešení, ale aby zároveň uměli vyhodnocovat svoje kapacity a schopnosti a uměli pečovat o sebe i o druhé.

K vizi se hlásíme, protože jsou pro nás důležité změny na systémové úrovni a k těm můžeme přispívat, když se propojujeme s dalšími organizacemi. Nepřipojovali bychom se, kdyby pro nás nebyly důležité hodnoty jako respekt, demokracie a to, že stavíme na vnitřní motivaci k učení. Důležité pro nás je, že nám jde o změnu systému a že se shodneme na určitých principech, které je potřeba změnit. Zároveň tam máme ještě otazník.

Myslím si, že v NaZemi se snažíme jít ještě o kousek dál, protože tato vize je pojmenovaná jako úspěch pro každého žáka, kdy je důraz na jednotlivce, i když ve vizi je zmíněna i společnost. Chceme jít dál za rozvíjení potenciálu jednotlivce, protože jednotlivce nemůžeme vytrhnout z celku, ať už je to na úrovni školní třídy, nebo na úrovni společnosti. Úspěch jednotlivce je možný jedině za předpokladu, že bude úspěšný i celek. S tím souvisí transformační přístup ke vzdělávání, tedy že si chceme představovat i jiné možné fungování společnosti, a to i na úrovni socioekonomického nastavení, proto je nutný posun v přemýšlení o rozvoji jednotlivce.

Je dobré podporovat, aby si každý našel svoje místo ve světě a maximálně rozvinul svůj potenciál. Nemusí se např. nutně vzdělávat na vysoké škole, může si založit třeba start-up a být úspěšný a možná tak plně rozvine svůj potenciál jako jednotlivec. Možná se ale nebude tolik zabývat tím, co mu úspěch umožnilo, jaký má jeho činnost a život dopad na společnost, čemu přispívá a čemu ne… a to je podle nás důležité. Chceme hledat cesty k tomu, jak plně rozvinout potenciál celku – školní třídy i společnosti.

Jedno téma, které jsem ještě nezmínila, a přitom je dost zásadní, je téma moci. Moci ve smyslu toho, kdo drží moc ve vzdělávacím procesu ve vztahu učitel–žák, ale i na úrovni školy nebo na úrovni celého vzdělávacího systému. Myslíme si, že problém moci je potřeba tematizovat na úrovni školy i na úrovni třídy. Často se říká, že učitel by měl být průvodcem nebo facilitátorem, můžeme vést diskusi o tom, co je správné označení. Podle mě je důležitější, aby pedagogové svou roli reflektovali i v kontextu moci a aby ji reflektovali společně se žáky. Totéž by se mělo dít na úrovni školy, kdy něco rozhoduje vedení a něco určuje ministerstvo. My se tomu buď podvolujeme a plníme nařízení, nebo na sebe můžeme brát určité riziko, můžeme převzít odpovědnost a nějaké rozhodnutí udělat na základě svého nejlepšího uvážení, principů a hodnot, kterým chceme dostát.

Jsem si vědoma toho, že je to téma do značné míry kontroverzní a řada lidí se mnou nebude souhlasit, nicméně si myslím, že pro to, aby nastal posun, je třeba přemýšlet kriticky i o nastavených pravidlech, vzdělávacím systému a institucích, které jej tvoří. A pokud si pravidla vyhodnotíme jako nefunkční, měli bychom se proti nim vymezit, ozvat se a případně se dopouštět i vědomé neposlušnosti.

Co je podle mne třeba posunout na úrovni jednotlivých pedagogů, je to, abychom se učili ustoupit do pozadí a více sledovali, co se ve škole a ve třídě děje, naslouchali a reagovali na to, co vidíme, slyšíme a vnímáme. I ze zkušenosti se svými bývalými kolegy ve škole vím, že pedagogové se často staví do role expertů, možná i pod tlakem okolí, nebo i do role bavičů, často si užívají roli před tabulí. Takový pedagogický „stand-up“ nemusí být špatný, ale podle mě by neměl převládat. Může být těžké zavedené způsoby opouštět a experimentovat i s jinou podobou pedagogické role, připravit se na to, že můžu dostat zpětnou vazbu, kdy mi děti řeknou: „Ale mě tohle vůbec nezajímá.“ Je třeba i takové reakce brát jako užitečnou zpětnou vazbu, ne jako své pedagogické selhání. Líbí se mi představa, že více pedagogů s tímto přístupem začne experimentovat a zkoumat riziko, ale i příležitosti, které může přinést. Je to pole, které může být nekomfortní, protože tím pouštíme kontrolu nad procesem. Myslím, že je ale potřeba se to učit.

Na začátku jsem mluvila o nejistotě, o tom, že budoucnost je těžko předvídatelná. A my teď máme vzdělávání ve školách do velké míry nalinkované skrze dost specifická kurikula, kterými se necháme silně svazovat. Realita ovšem tak nalinkovaná není, měli bychom se učit být otevření tomu, že náš cíl se nenaplní, že nás to může odvést někam jinam, že je třeba proces reflektovat a cíle případně měnit. Měli bychom se učit ve vzdělávacím procesu naložit s tím, že to tak prostě je – podobně jako v životě. V důsledku současné situace ve světě, ať už v souvislosti se změnami klimatu, nebo s tím, že přijde nějaký virus, který nám obrátí život naruby, vidíme, že jsme nuceni se chovat jinak. Nikdo problém nepředvídal, a také jsme si s ním museli nějak poradit. V nějaké minimalistické podobě s tímto přístupem experimentovat v bezpečném prostředí školy, to mi přijde jako dobrá příležitost.