Nacházení

Vydáno: 13 minut čtení

Tento článek se měl původně jmenovat Odcházení, v průběhu jeho promýšlení jsem se ale rozhodl změnit předponu. Ostatně, kořen slova zůstává stejný a odkazuje k témuž východisku, jímž je pohyb, resp. cesta (odejít, najít; přesně v tomto sledu). Nemůžete zkrátka něco najít, aniž byste někam odešli. Musíte „zvednout zadek“ z místa, kde jste, a vyrazit. Opustit relativní bezpečí v přítomnosti ve prospěch budoucnosti plné příslibů a možností, ale současně velice nejisté a nebezpečné může být skutečně těžké rozhodnutí. Přesto byly napsány tisíce knih (a tento článek), ve kterých hrdina dospěje k odhodlání vydat se na cestu a velmi se mu to vyplatí. Například americký spisovatel John Augustus Shedd nám nabídl tuto myšlenku: Loď kotvící v přístavu je v bezpečí, ale to není důvod, proč se lodi staví…

Případ Facebooku

Řízení školy onlineV polovině března 2019 přinesla média1) zprávy o odchodu vysoce postaveného manažera, produktového ředitele Chrise Coxe z Facebooku. Cox2) opustil firmu po 13 letech a podle „informovaných zdrojů listu The New York Times“ byl za tímto odchodem nesouhlas se šéfem Facebooku Markem Zuckerbergem. Zkouším si představit, jaké drama (nebo spíše zemětřesení – emocionální, právní, ekonomické, organizační) se ve firmě asi odehrálo. Zuckerberg se podle zdrojů snažil, aby rozchod (zase jsme u toho kořene slova) nevypadal jako roztržka, a uvedl na svém blogu, že už několik let s ním Chris hovořil o své touze dělat něco jiného a že mu jeho dlouholetý spolupracovník bude chybět. Cox byl ve své době ve firemní hierarchii mužem číslo tři (hned po Zuckerbergovi a provozní ředitelce Sheryl Sandbergové) a se Zuckerbergem byli přátelé.

Je nám asi jasné, že odchod z vysoce lukrativní a vlivné pozice byl pro Coxe spojený se ztrátou výhod. Pokud se rozhodl vzdát své funkce a s tím rezignovat na své postavení, vliv na chod (kořen!) věcí ve firmě a vztahy, které si za ta léta vybudoval, a v neposlední řadě i vzdát se všech benefitů s funkcí ředitele spojených, pak pro to musel mít své důvody, ne? Nepodařilo se mi zatím zjistit, co Cox dělá nyní (dořešení právních aspektů v takovém případě asi není z týdne na týden, jako když člověk podepíše výpověď dohodou), případ překryly nové mediální kauzy a odchod Coxe pravděpodobně zůstal bez většího povšimnutí české veřejnosti. Nikoli však, pokud se týká mě osobně. Já jsem naopak sledoval situaci ve Facebooku velice pozorně a snažil jsem se z ní vytěžit nějaké paralely. Zatímco v románových příbězích je jakákoli podobnost se skutečnými postavami či událostmi prohlašována za čistě náhodnou, z příběhu Coxe je možné se hodně naučit. Nechci se v žádném případě srovnávat s manažerem světového formátu, přesto si myslím, že můj vlastní příběh je v principech hodně podobný.
Jako první a jediný učitel a ředitel v téže osobě jsem v roce 2006 otevíral v Říčanech u Prahy soukromou základní školu Magic Hill3). Ve funkci ředitele jsem byl dvanáct a půl roku (Cox třináct) a v lednu 2019 (Cox v březnu) jsem ze školy odešel pro dlouhotrvající neshody se zřizovatelkou a majitelkou této školy ohledně koncepce a personálního řízení. Tyto spory začaly asi dva roky zpátky (jaká shoda), nedařilo se nám během té doby dojít (kořen!) k uspokojivému konsenzu a vyústily v ukončení spolupráce dohodou s tím, že případ nebudeme mezi rodiči skandalizovat a výměna na postu ředitele proběhne potichu. A opět je celkem jasné, že po 12 letech neodcházíte z vedoucí pozice ve škole zcela dobrovolně a spokojeně a že tuto změnu vnímáte, alespoň zpočátku, jako ohrožení svých jistot (máte rodinu, hypotéku, svůj životní standard…).

Dnes už se na tuto situaci dívám z jiné perspektivy, i když stále ne zcela bez emocí. A domnívám se, že podobným scénářem si prochází řada mých kolegů a vrstevníků ve školství. Zcela určitě pod vlivem osobní zkušenosti, ale i kvůli svému celoživotnímu zájmu o problematiku školského managementu jsem se do tématu ponořil hlouběji a sám sobě položil tři otázky:

  1. Co se (mi) to vlastně stalo?
  2. Jaký je smysl toho všeho?
  3. Co se z toho můžu a mám naučit a jak dál?
A rád bych se s vámi podělil o odpovědi, ke kterým jsem po čase dospěl.

Co se to stalo?

V odborné literatuře existuje řada výzkumných studií zabývajících se přirozeným během profesní dráhy manažerů a na poli školského managementu profesní dráhou ředitelů škol. Zdá se, že se jedná o věc až archetypální, neboť velice podobný průběh můžeme zobecnit u ředitelů českých i zahraničních, a to dnes i před 30 lety. Z nepřeberného množství zdrojů jsem si vybral tříletý mezinárodní výzkumný projekt Efektivní školní leadership v čase změny (Effective School Leadership in a Time of Change) z devadesátých let, do kterého se zapojilo 34 ředitelů škol z Dánska, Anglie a Skotska. Během rozhovorů byli respondenti požádáni, aby nakreslili časovou osu (career timeline) své profesní cesty, kterou ušli od jmenování do současnosti. Výzkumníci4) následně zobecnili osm gradujících úrovní (stages) ve třech fázích (phases) profesního rozvoje ředitelů: počáteční, střední a zralé. U každé vymezili základní pocity, úkoly a míru zkušeností – vhledu do problematiky školy:

Počáteční fáze:

  1. zahřívání (před nástupem do funkce): vzrušení, euforie, optimismus
  2. vstup (prvních šest měsíců): horečnatost, úzkost, stres
  3. pokládání základů (doslova kopání – digging; půl roku až jeden rok): jeden krok vpřed – dva dozadu, stále úzkost, osamění

Střední fáze:

  1. akce (jeden až dva roky): frustrace, netrpělivost, nárůst sebevědomí
  2. odražení se ode dna (getting above floor level; 2 až 3 roky): optimismus, víra ve vlastní instinkt, první pocit uspokojení
  3. skřípání (the crunch; dva až pět let): sebedůvěra, zmocňování druhých, skutečný pocit úspěchu

Zralá fáze:

  1. na vrcholu (čtyři až deset let): věci jdou hladce, sebejistota, pocit dobře odvedené práce
  2. čas na změnu (pět a více let): obava o ztrátu kondice, otázka, co dál
Nálezy výzkumníků ukazují ve srozumitelném přehledu, že přirozený běh věcí v profesní dráze přivede ředitele školy po 10 až 12 letech k nevyhnutelné otázce: Jak/kam dál, abych se znova posunul, neztratil erudici a vyhnul se stagnaci? Objevuje se potřeba nové výzvy, na kterou zralí ředitelé reagují změnou školy, odchodem na vyšší pozice ve školském systému (inspekce, školská správa, ministerstvo…) nebo si hledají místo v jiné profesi.
Takže zde je odpověď na moji první otázku výše: Nestalo se nic mimořádného. Jdi a hledej nové příležitosti!

Jaký je smysl?Řízení školy online

Jednoduchým výpočtem zjistíme, že manažer, který absolvuje tento cyklus, tedy projde všemi osmi úrovněmi, je zhruba v polovině svého (profesního i osobního) života. S tím se nevyhnutelně pojí jednak riziko vyhoření, jednak fenomén tzv. krize středního věku, pojem, který zná vývojová psychologie od 60. let: subjektivně prožívaný pocit marnosti a prázdnoty vyplývající z pochybností nad správností zvolené životní cesty, nejistota ohledně budoucnosti, pocit, že už vlastně nemá smysl nic nového začínat, společně s tělesnými změnami stárnutí a deziluzí, kolik plánů z mládí se člověku nepodařilo naplnit. Člověk se ptá sám sebe: Je tohle opravdu to, co jsem chtěl? Neexistuje něco víc? Kam se poděly mé ambice, chuť, nadšení? Nejsem v podstatě tvořivější, schopnější, nemám na víc, nezasloužím si víc…? A proti tomu výroky známých i pochyby ve vlastní hlavě: Nevíš, jak se máš dobře… Nemůžeš být prostě spokojený s tím, co máš…?
Skutečně, v pětačtyřiceti máte prakticky všechno, co potřebujete. Ale žijete opravdu život, který stojí za to žít? Kvůli čemu ráno vstáváte? Kvůli čemu nemůžete v noci spát? Kdy konečně budete dělat něco, na čem vám záleží? Kdy budete žít svůj nejlepší život? Kdy změníte svět? Domnívám se, že otázky po významu a smyslu života (včetně toho pracovního, neboť práce do života neodmyslitelně patří) jsou jádrové otázky po tom, co člověk opravdu chce. Co chcete vy?
Všimněte si, jak jsme se v předchozím odstavci posunuli od potřeb k touhám. V polovině života jsme se osvobodili od základních potřeb, a abychom se cítili skutečně šťastně, zaměřujeme se na to, co chceme: toužíte si splnit sliby, které jste si dali, chcete využít svůj potenciál, prahnete po nové intelektuální výzvě, zažíváte nutkání zvládnout něco nového a zajímavého. A hledáte hlubší smysl – chcete se ujišťovat, že světu přispíváte autentickou a významnou hodnotou, něco znamenáte, zanechali jste stopu. Potřebujete vědět, že jste vydali něco ze sebe a sehráli významnou roli v utváření světa kolem nás.
Myslím, že toto přispění je samo o sobě ve skutečnosti zdrojem smyslu a účelu našeho života. A pokud se pohybujete celý život ve školství, pak je, hádám, vaším primárním cílem nabídnout významný sociální užitek, prožíváte vyšší sociální poslání. Je pro vás důležité vidět přímý sociální dopad vašeho snažení, konkrétně vidět a slyšet, jak jste ovlivnili druhé lidi (děti), které vám osud postavil přímo do cesty. Právě sociálně propojené a osobně smysluplné a podnětné činnosti vás dělají šťastnými – a učení, koučování a další činnosti, které jsou podstatou pomáhajících profesí, jsou toho naplněním.
Odpověď na druhou otázku: Cítíte, že uplatněním svých silných stránek přispíváte nějakému účelu a tím lepšímu světu. A čím jsme světu a lidem okolo nás přispěli, bude nakonec měřítkem smyslu našeho života…

Jak dál?

A tak dospíváme ke třetí otázce: již víme, že co se nám děje, je součástí přirozeného řádu věcí, a definovali jsme si (snad) poslání našeho aktivního života do jeho druhé poloviny. Tak kde a jak začít? Věřím, že je nutné pozvednout zrak a pohlédnout za horizont. Nezbývá než odvážit se do neznáma, prolomit hranice, které jsme si sami nastavili. A jsou vlastně jen dvě možnosti:
  1. Když nám do života vnesou změny vnější síly, když se nám život řízením náhody či osudu převrátí naruby a „klec“ (krabice apod.), ve které žijeme, se pro naše dobro rozbije a otevře.
  2. Anebo když si změnu ve svém životě zvolíme sami z vlastní vůle, což znamená vědomě se rozhodnout pro nový obraz sama sebe a své budoucnosti. Když se na svět přestaneme dívat jako na důvěrně známý, a tudíž fádní, ale začneme ho vidět jako naplněný vzrušujícími a neomezenými příležitostmi k našemu růstu a pokroku. Zaměřte se na to, kdo jste dnes a kým chcete být – žijte budoucností, ne minulostí. Radost a smysl vám přinese výzva, když se ponoříte do nových aktivit.
A opět se nevyhneme pochybám: vědomí toho, že máme věci pod svou kontrolou, je důležitou součástí naší sebedůvěry, avšak právě tuto jistotu opouštíme, když se vydáváme na novou cestu. Bojíme se ztráty, příliš se fixujeme se na věci, které nevyhnutelně opustíme nebo o ně přijdeme. Odpověď na třetí otázku: Zkuste se zaměřit více na to, co můžete získat. Představte si, jak budete v nové roli schopnější, šťastnější, sebevědomější, jaké nové dovednosti získáte, jak budete užitečnější. Goethemu je připisován výrok: „Cokoli můžeš udělat nebo o čem věříš, že jsi toho schopen, začni s tím! Smělost má v sobě génia, sílu i kouzlo. Začni hned.“ A William H. Murray při líčení skotské expedice do Himaláje napsal: „Ve chvíli, kdy se člověk definitivně odhodlá, dá se do pohybu Prozřetelnost. Stane se mnoho různých věcí, které by se jinak nestaly. Z tohoto rozhodnutí vyplyne celý proud událostí a přihraje všechny možné nepředvídatelné pozitivní náhody a setkání a materiální podporu, o níž by člověk ani nesnil.“ Zkrátka nezbývá než věřit, že věci a lidé se ve vašem životě objevují v pravý čas nebo z důvodu, který očividně dává smysl.

Osobní vize

Hlavním zdrojem energie v našem životě je motivace. V koncovce jsme poháněni více vnitřními než vnějšími odměnami, tedy tím, že jdeme za svými touhami, děláme, co nás baví, jsme pyšní na dobře odvedenou práci, spolupracujeme s ostatními lidmi, přispíváme k něčemu, co osobně pokládáme za smysluplné. Vidět náš projekt růst a sklidit jeho plody patří k největším radostem naší práce. A k tomu potřebujeme mít jasnou vizi – dílčí cíle samy o sobě nestačí. Reálné, dosažitelné, časově omezené a jiné typy tzv. SMART cílů nikdy nezažehnou vaši představivost ani nerozpálí vaši vůli udělat něco velkého, co by realisti nazvali bláznovstvím. „Na zemi jsme byli sesláni jako agenti nekonečna, abychom přivedli k životu to, co ještě není, ale skrze nás se zrodí,“ říká Steven Pressfield. Stejně tak ale platí, že pokud si neuvědomíme, čeho jsme již v životě dosáhli a na co můžeme být hrdí – třeba jen malé věci –, pak se nikdy nebudeme cítit úspěšní a šťastní.
Držím vám palce na vaší cestě!
 

Doporučuji k přečtení:

  • BURCHARD, B. Náboj. Aktivování deseti lidských pohonných sil, které vás naplní životem. 2012.
  • PINK, D. H. Pohon. Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje. 2011.
  • PRESSFIELD, S. Válka umění. Odblokujte svou kreativitu a vyhrajte tvůrčí bitvy. 2017.
1) https://www.wired.com/story/chris-cox-leaving-facebook/
2) https://en.wikipedia.org/wiki/Chris_Cox_(Facebook)
3) Během 12 let škola dorostla na 250 žáků a 30 učitelů na 1. i 2. stupni a získala řadu ocenění, např. nominaci Nejlepší česká škola v roce 2014 nebo Microsoft Showcase School. Ředitel školy je dvojnásobným finalistou Global Teacher Prize Česká republika (pozn. redakce).
4) REEVES, J., MAHONY, P. a L. MOOS. Headship: issues of career. Teacher Development. 1997, roč. 1, č. 1, s. 43–56.
Zdroj: pro červnové číslo časopisu Řízení školy PhDr. Jan Voda, Ph.D.; https://www.shutterstock.com/home

Další aktuality