Co (z)může zřizovatel

V posledních letech se na školy a především jejich ředitele hrne nekontrolovatelné množství nových požadavků, ať již legislativních, provozních, pedagogických, nebo prostě jen lidských. Neustálé novelizace školských předpisů, GDPR, veřejné zakázky, projektová řízení, inkluze, aktivní rodiče vyžadující partnerskou diskusi, stavební a bezpečnostní předpisy, formativní hodnocení, projektové dny, nedostatek pedagogů, požadavky zaměstnanců - ze všech stran se valí nové a nové povinnosti a výzvy a ředitel školy musí pojmout práci, kterou v obdobně velkých firmách vykonává několik manažerů. A v tom všem zůstává sám. I když deleguje, konečnou odpovědnost za vše nese on. Školské úřady, o které se ředitelé dříve mohli opřít, byly s nástupem právní subjektivity zrušeny. Každý dělá, co umí. Někde se ředitelé síťují v regionech a vzájemně se podporují v rámci MAPů, jinde pomůže zkušený zřizovatel, někteří ředitelé využívají placené služby komerčních poradců. Někdo toužebně vzpomíná na zmíněné školské úřady a jasný řád, který tehdy panoval, jiný je rád, že si v rámci možností může řídit školu podle svého a nikdo mu do toho nemluví.

Ať tak či tak, nestabilita celého systému řízení školství čím dál tím více vyplouvá na povrch. Již v roce 2009 měli čeští ředitelé dle šetření PISA druhou nejvyšší míru autonomie v oblasti kurikula i využívání zdrojů. Avšak v mezinárodních šetřeních vzdělávacích výsledků zdaleka tolik nevynikáme. A tak se nabízí otázka - ukazuje se cesta decentralizace vzdělávacího systému v ČR jako efektivní?

Vzdělávací strategie EU byla v 90. letech vystavěna na čtyřech základních pilířích: subsidiarita, participativnost, spravedlivost a solidarita. Legislativa České republiky již v roce 1995 zavedla možnost zřídit při škole "školskou radu" jako demokratický prvek řízení na nejnižší úrovni. V roce 2000 zanikly zmiňované školské úřady, o tři roky později školy získaly, ať chtěly či nechtěly, právní subjektivitu a proces decentralizace byl završen novým školským zákonem v roce 2005. Obce dostaly za povinnost zřizovat školy, zajišťovat kapacity, financovat provoz, vyslat zástupce do školských rad, jmenovat ředitele na základě konkurzu a případně ho i odvolat. Na jedné straně velká odpovědnost zřizovatelů za plánování a rozvoj vzdělávací soustavy - na druhé straně v dalších letech následovaly menší či větší ataky, ať již v podobě zavedení bezplatného posledního roku předškolní docházky bez finanční kompenzace, povinného předškolního roku, nárokového přijímání dvouletých do mateřských škol, nebo stále se opakujícího zpochybňování kompetentnosti zřizovatelů (spolu)rozhodovat v důležitých otázkách - zrušení pravomoci školské rady podat návrh na odvolání ředitele během funkčního období, návrh zavedení povinnosti zřizovatele jmenovat ředitele dle pořadí v konkurzu (neprošlo). Slovní obrat o "zřizovateli traktoristovi" už každý zřejmě slyšel také.

Jaká by tedy měla být ideální role zřizovatele školy v našem vzdělávacím systému? Na tuto otázku bohužel nejde odpovědět bez toho, že bychom věděli, jaká má být role samotného vzdělávání jako takového. Na základě změn probíhajících ve společnosti OECD již v roce 2001 nastínilo tři pravděpodobné prognózy proměny funkce školy. Pokud se školství bude tvrdošíjně držet svého tradičního pojetí, bude posilovat byrokratický model školy, který může ohrozit hromadný exodus učitelů. Druhou možností je hledání nové podoby školy a vzdělávání, tzv. rescholarizace, kdy se školy budou více a více přibližovat charakteru komunity a učící se společnosti. V třetím případě pak studie hovoří o descholarizaci, totiž o naprosté ztrátě významu tradičních škol a přesunutí vzdělávacího procesu do virtuálního prostoru či jeho zásadní proměně v rámci tržního chování. A na tom, pro jakou cestu se naše školství rozhodne, závisí, jak se bude redefinovat role zřizovatele.

Za nás jako obce, které se mají a chtějí starat o uspokojování potřeb svých obyvatel, je tou nejlepší volbou rescholarizace - hledání nového určení školy, nových cílů vzdělávání a nových forem této veřejné služby. Naše obce jsou komunitami, jsou společenstvími lidí, kteří, ač velmi různí, spolu sdílejí prostor své obce, společně prožívají významné svátky a výročí i starosti všedního dne, společně se rozvíjejí a angažují a hledají své místo uprostřed ostatních. Tento model je nám blízký a takové bychom chtěli i školy pro naše děti. Otevřené školy, které jsou nedílnou součástí komunity. Školy, kde se všem dětem bez rozdílu dostává kvalitního vzdělání a individuální podpory. Školy, které jsou srdcem komunity, centrem vzdělávání pro všechny generace, místem, kde se děti učí převzít zodpovědnost za své vzdělávání, svůj život i život své komunity, ve které žijí. A pro takovou školu potřebujeme skutečného lídra. Jako zřizovatelé se umíme postarat o budovy, o zázemí, umíme pomoci s administrativou, ekonomikou, legislativou. Je pro nás to nejmenší pomáhat s provozními věcmi, posekat trávu, zajistit údržbu. Ale potřebujeme ředitele - pedagogického lídra, který klasickou školu promění právě v učící se komunitu, o které hovoří dokument OECD.

Atmosféra ve společnosti je nadějná, ze všech stran se ozývá volání po změně. Rodí se nová strategie 2030+ a já osobně do ní vkládám velké naděje. Dokážeme-li pojmenovat, jaké jsou cíle vzdělávání pro budoucnost, a shodneme-li se na nich, je to již půlka úspěchu. Neznamená to ale, že do té doby budeme sedět na radnicích a čekat. Čím dál více starostů vnímá, jak moc je pro jejich obce škola důležitá. Nemůžeme ze dne na den naše školy změnit, ale můžeme dělat spoustu maličkostí, které změnám pomáhají:

Zřizovatelé by se o své školy měli po materiální a technické stránce dobře starat - a to nejenom proto, že veřejné školy jsou ze své podstaty neziskové a není v jejich možnostech generovat výrazný zisk na investice do budov a vybavení. Hlavní motivaci zřizovatelů při péči o jejich školy totiž popisuje samotný zákon o obcích:

Obce tedy zřizují a podporují školy, aby bylo vytvořeno prostředí, kde se mohou děti vzdělávat a rozvíjet. Protože vzdělávání je v naší zemi veřejnou službou a každý náš občan má právo na vzdělávání.