Odpovědnost dětí a mládeže

Skutečnost se od převažujícího názoru podstatně liší. Už celý rok je účinný zákon č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník. Ten přinesl podstatné změny v pohledu na práva a povinnosti dětí a mládeže, tedy osob mladších osmnácti let. Na jedné straně rozšířil jejich možnosti jednat v právních vztazích samostatně, ovšem na straně druhé přinesl také nové povinnosti. Dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnáct let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.¹⁾

Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.²⁾ Nový občanský zákoník se vrací ke koncepci částečné svéprávnosti nezletilých. Nezletilý má způsobilost k právním jednáním odpovídajícím jeho individuální vyspělosti. Podmínkou je, že jde o dítě, jehož rozumová a volní vyspělost se vyvíjí způsobem přiměřeným průměrnému vývoji rozumové a volní vyspělosti jedinců jeho věku.

Rozumovou vyspělostí se rozumí schopnost posoudit následky svého vlastního jednání. Tak například šestileté dítě je zpravidla schopno pochopit, že určitá věc někomu patří a že její vlastník ji může jinému dát zadarmo (darovat) nebo za peníze (prodat).³⁾ Nejsou-li s právním jednáním spojeny negativní následky, stačí, aby byl nezletilý schopen posoudit podstatu právního jednání, a není rozhodné, že nedovede zcela posoudit hodnotu předmětu takového svého jednání, např. že se jedná o vzácnou věc umělecké hodnoty.

Volní vyspělostí se rozumí schopnost své jednání ovládnout, tj. jednání svou vůlí řídit. Nestačí tedy, že nezletilý si je např. vědom, že není v jeho silách postarat se o psa, který je nabízen jako dar, ale jde o to, že je schopen řídit vlastní vůlí své jednání odpovídajícím způsobem. V našem případě tedy bude schopen své jednání řídit tak, aby dal najevo, že dar nemůže přijmout.

Právní jednání musí být co do své povahy přiměřené zároveň vyspělosti rozumové i volní. Současná právní úprava vychází z pojetí objektivního. Objektivně chápaná rozumová a volní vyspělost nevychází ze zkoumání konkrétního jedince, ale její úroveň je odvozena od obecně předpokládané rozumové a volní vyspělosti průměrných jedinců určitého věku. Jedná se o tzv. vyvratitelnou právní domněnku.

V konkrétním případě je možné právní domněnku vyvrátit prokázáním opaku. Jde o prokázání toho, že konkrétní nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku, neboť míra jeho rozumové a volní vyspělosti je odlišná. Míra rozumové a volní vyspělosti konkrétního jedince může být jak nižší, tak i vyšší než rozumová a volní vyspělost nezletilých jeho věku. Právní jednání, ke kterým není nezletilý vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti způsobilý, musí tudíž uskutečnit jeho zákonní zástupci, zpravidla rodiče. Když se vrátíme k výše uvedenému příkladu, tak rodiče odmítnou za své dítě nevhodný dar.

Nezletilý ve věku dvanácti nebo čtrnácti let již bude svéprávný v rozsahu více se blížícímu plné svéprávnosti. Bude tak odpovědný například za dluhy, které si způsobí tím, že pojede „načerno“; povinnost uhradit je nevznikne jeho zákonným zástupcům, ale jemu samému. Pokud je neuhradí, budou vymahatelné i exekucí po dosažení jeho zletilosti. Některé příklady posuzování obdobných situací státními orgány byly v poslední době medializovány.

Obdobně se posuzují i situace, kdy nezletilý způsobí svým jednáním někomu škodu na majetku nebo nemajetkovou újmu, kterou je většinou ublížení na zdraví. Jedná se o škodu způsobenou tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání: Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.⁴⁾ Takže i žák na prvním stupni základní školy může být odpovědný za škodu na majetku školy, kterou způsobil poškozením lavice, a vzniká mu povinnost tuto škodu nahradit. Je třeba si uvědomit, že povinnost vzniká podle výše uvedených zákonných ustanovení přímo jemu, nikoli jeho rodičům.

Určité povinnosti mohou vzniknout i škole, která nese odpovědnost za bezpečnost žáků v době vyučování. Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.⁵⁾ Nad osobou nezletilou je zpravidla povinen někdo vykonávat dohled. U dětí jsou to v první řadě rodiče či osoby, jimž byly děti svěřeny do péče, po dobu školy či mimoškolní činnosti pak školská zařízení či provozovatelé či organizátoři akcí, při nichž děti od rodičů přebírají.

Zákon nevymezuje standard dostatečného výkonu dohledu, což je logické vzhledem k různorodosti situací, k nimž může dojít. Požadavky na míru a intenzitu dohledu se budou lišit jak podle prostředí, v němž se vykonává, např. rodina, škola, tak podle osoby, vůči níž se uplatňuje, v našem případě se jedná o nezletilé dítě. Jestliže se například nezletilý žák již v minulosti dopouštěl závadného chování ve škole (byla mu udělena třídní důtka apod.), vyžaduje se s ohledem na jeho vlastnosti a sklony vyšší míra dozoru, kontroly a výchovného vedení, a to i při organizované mimoškolní činnosti. Tam, kde deliktní jednání bylo neočekávaným excesem z dosud nezávadného chování, které neneslo indicie možných problémů, není namístě dovozovat, že náležitý dohled byl zanedbán.

Nejde však jen o prevenci před potenciálním nedisciplinovaným chováním či přímo úmyslným počínáním, nýbrž i o účinný dohled při organizovaných činnostech, které mohou být nebezpečné, např. při pracovních aktivitách, kdy je žákům svěřen nástroj či přístroj, nebo při sportovní hře. Nepředpokládá se sice fyzická přítomnost pedagogického dohledu u každého žáka, ale v závislosti na konkrétních podmínkách, za nichž je činnost organizována a provozována, spočívá dohled i v řádné přípravě žáků, ve vysvětlení rizik a v následné kontrole, zda dbají bezpečnostních pokynů. Nejde tedy o nepřetržitý a bezprostřední dohled „na každém kroku“, nýbrž o zajištění takových podmínek činnosti, které umožní mít dění pod kontrolou a které co nejvíce eliminují hrozbu vzniku újmy.⁶⁾

Z hlediska trestní odpovědnosti jsou nezletilí posuzováni podle speciálního právního předpisu, kterým je zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění. Mládeží se rozumí děti mladší patnácti let a mladiství.⁷⁾ Dále je dítětem mladším patnácti let ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku, a mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku.⁸⁾ Tolik k zákonnému ustanovení o věkové hranici trestní odpovědnosti za protiprávní jednání.

Dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Přesto ale lze jeho protiprávní jednání podle zákona odpovídajícím způsobem řešit. Dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě.⁹⁾ Soud pro mládež mu může uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření, tato opatření: výchovnou povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochrannou výchovu, ochranné léčení.

Ochrannou výchovu soud pro mládež uloží dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a bylo mladší patnácti let.¹⁰⁾ Jednalo by se o případ tzv. „dětských vrahů“, kdy takovému dítěti lze uložit pouze tuto sankci. Ochranná výchova potom může být vykonávána podle dalších okolností ve specializovaném výchovném ústavu nebo v zabezpečovací detenci. Ochranná výchova může být uložena také dítěti, které v době spáchání činu bylo mladší patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu, jinak trestného, a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy.

Ochranné léčení může soud pro mládež uložit dítěti mladšímu patnácti let, a to na základě výsledků předchozího vyšetření duševního stavu dítěte, jestliže spáchalo čin jinak trestný ve stavu vyvolaném duševní poruchou nebo pod vlivem návykové látky (alkohol nebo omamné nebo psychotropní látky) nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, jde-li o dítě, které se oddává zneužívání takové látky, a jeho pobyt na svobodě bez uložení ochranného léčení je nebezpečný. Podle povahy nemoci a léčebných možností soud pro mládež uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Ústavní léčení může soud pro mládež změnit dodatečně na léčení ambulantní a naopak. Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Soud pro mládež nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro další pokračování ochranného léčení trvají, jinak je zruší.¹¹⁾

Mnozí nezletilí se pachateli trestné činnosti vědomě stát nechtěli. Často jen podvědomě tušili, že to, co dělají, není úplně v pořádku, a že jejich jednání je v rozporu s trestním zákoníkem. Často i to tušení chybělo. To je způsobeno jejich nízkým právním vědomím. Právní vědomí lze chápat jako určitou představu a znalost jedince o právu. Právo je souborem společností uznávaných a vydaných pravidel chování, kterými se lidé řídí. Zvyšování právního vědomí není možné bez toho, aby informace z této oblasti dětem a mladistvým byly poskytovány ve školách. To by mělo tvořit nutnou a neoddělitelnou součást základního vzdělávání. Tak lze ovlivnit i kriminalitu nezletilých, jejíž současný stav, jak vyplývá z opakujících se průzkumů, by nás neměl rozhodně ponechávat v klidu.

Nelze snad v žádném případě považovat za odpovídající současné požadované úrovni vzdělání, jestliže člověk ve věku blízkém patnácti let, ale i ve věku za touto hranicí neví, že se dopouští trestného činu porušování domovní svobody, jestliže neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, jestliže neví, že ochrana domovní svobody se vztahuje i na ty prostory, které jsou považovány za příslušenství bytu, jako jsou například zabezpečené sklepy nebo sklepní kóje.¹²⁾

Příčiny a podmínky páchání trestné činnosti nezletilými jsou v jejich vývojových zvláštnostech a v mikrostruktuře, ve které žijí a vyrůstají, což je především rodina, dále pak škola, kamarádi, parta a další okruh lidí. Jsou-li vlivy na dítě během vývoje negativní, zasáhnou nejcitlivěji oblast psychiky člověka, tj. motivaci, sebeovládání, citovou a morální složku osobnosti. Nejzávažnější příčiny, které vedou děti a mládež k páchání kriminálních deliktů, jsou nedostatky v rodinné a školní výchově, mravní a citové výchově, neznalost v oblasti právního vědomí a také malá nabídka aktivit ve volném čase. Naším cílem je vychovávat děti, které budou v osmnácti letech soběstačné a plně schopné žít mezi ostatními zodpovědným způsobem. Abychom tohoto cíle dosáhli, měla by svoboda a práva dětí růst spolu s povinnostmi a zodpovědností v souladu s jejich vývojem a schopnostmi.¹³⁾