Úskalí obecné regulace reklamy ve školách
Ing.
Eva
Vrbová
MPA
V interview publicisty Karla Hvížďaly se zesnulým profesorem Vojtěchem Ceplem ze dne 21. 11. 20091)tento ústavní právník zmiňuje proud, který k nám „vůbec nepronikl“ – právní realismus. Ten tvrdí, že
právo je součástí sociologie, normativních systémů a představuje jen jeden typ lidského chování, který se má prolínat s jinými pravidly estetickými, etickými a dokonce i takovými, které jsou rozumem neseznatelné, jako jsou předsudky, návyky, zvyklosti, obyčeje a tradice.
Teprve tato pestrá směsice norem, z nichž nejnižší jsou normy profesní etiky, kterými lidé skutečně žijí, má být v ideálním případě v souladu se všemi ostatními normami, které jsou uspořádány do hierarchického systému, na jehož vrcholu je zákon základní, Grundgesetz neboli ústava. S vědomím, že vstupuji jako neprávník na velice tenký led, se v tomto již třetím
pokračování úvah o stavu společenské reflexe sílícího pronikání marketingového tlaku do škol
chci věnovat právě otázce vzájemného stavu právní regulace reklamy ve vztahu k dětem (a jejím limitům), speciálně pak právě v prostředí škol. A také seberegulace formou sepsaných a publikovaných etických kodexů a pravidel na straně marketérů, ale také bohužel neexistujících interně, seberegulačně, nastavených pravidel na straně profesní skupiny pedagogů. Tato poslední teze bude obsahem posledního pokračování v článku s názvem Škola sebevědomá a reflektující.Základní právní ukotvení regulující reklamu ve vztahu k dětem lze nalézt zejména v těchto právních předpisech:
zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění některých dalších zákonů
zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)
Významné jsou však i neprávní seberegulační etické normy, které zákonnou úpravu doplňují, například Kodex Rady pro reklamu. Je s podivem, že dle mého šetření poslední zaznamenaná stížnost na porušení tohoto kodexu podaná ředitelkou školy je z roku 1996 v kauze Figaro boxy do škol. Rada pro reklamu se jí odmítla zabývat. Od té doby, alespoň se to tak může jevit, je vše v pořádku.
V omezeném rozsahu tohoto zamyšlení není prostor zabývat se podrobně ustanoveními obou zákonů, omezím se proto pouze na zmínku, že § 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, vyjmenovává druhy předmětů reklamy a obecné požadavky na reklamu a její šíření. § 2 odst. 1 se zabývá reklamou zakázanou, tj. například
na nedovolené komodity
, reklamou
založenou na podprahovém vnímání
– tedy reklamou, která by měla vliv na podvědomí fyzické osoby, aniž by ji tato osoba vědomě vnímala,
reklamou, která je nekalou obchodní praktikou. Nesmírně závažná jsou z dnešního hlediska ustanovení o
reklamě skryté, u níž je obtížně rozlišitelné, že se jedná o reklamu. Dále pak i ustanovení o reklamě nevyžádané, jenž vyžaduje vynaložení výdajů adresátem a obtěžuje.
Na základě zmocnění zákona o regulaci reklamy a o změně zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání některé obce vydávají v přenesené působnosti svá nařízení, kterými mohou zakázat šíření reklamy na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle stavebního zákona. V nařízení
je třeba stanovit veřejně přístupná místa, na nichž je reklama zakázána. Ani zákon ani judikatura však nedefinuje veřejně přístupná místa, patrně by se
mohlo jednat o budovy úřadů, státních institucí, ale i škol.
Nedá mi nezmínit také § 2 odst. 3
zákaz reklamy v rozporu s dobrými mravy, dále § 2 odst. 4, který zmiňuje, že reklama nesmí podporovat chování poškozující zdraví a nakonec § 2 odst. 5 věnující se odlišitelnosti reklamy od ostatního sdělení.
Speciálním ustanovením je § 2 písm. c).
Reklama nesmí, pokud jde o osoby mladší 18 let:
podporovat chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj,
doporučovat ke koupi výrobky nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti,
nabádat, aby přemlouvaly své rodiče nebo zákonné zástupce nebo jiné osoby ke koupi výrobků nebo služeb,
využívat jejich zvláštní důvěry vůči jejich rodičům nebo zákonným zástupcům nebo jiným osobám,
nevhodným způsobem je ukazovat v nebezpečných situacích.
Dozor nad dodržováním tohoto zákona dle § 7 vykonávají početné instituce:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pro reklamu šířenou v rozhlasovém a televizním vysílání a pro sponzorování v rozhlasovém a televizním vysílání (ne již však v případě školního informačního kanálu),
Státní ústav pro kontrolu léčiv pro reklamu na humánní léčivé přípravky, na lidské tkáně a buňky a sponzorování v této oblasti, s výjimkou působnosti podle písmena a),
Ministerstvo zdravotnictví pro reklamu na zdravotní péči a sponzorování v této oblasti, s výjimkou působnosti podle písmena a),
Státní rostlinolékařská správa pro reklamu na přípravky na ochranu rostlin, s výjimkou působnosti podle písmena a),
Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv pro reklamu na veterinární léčivé přípravky, s výjimkou působnosti podle písmena a),
Úřad pro ochranu osobních údajů pro nevyžádanou reklamu šířenou elektronickými prostředky podle zvláštního právního předpisu,
krajské živnostenské úřady v ostatních případech.
Mezi neprávní normy, které zákonnou úpravu významně doplňují, patří především: Kodex Rady pro reklamu a další etické normy, například i výrobců a marketérů, které se za určitých podmínek mohou stát i vymahatelnými právně.2)
Stávající situace, i přes častou koexistenci obou forem regulace, tedy právní a neprávní, v praxi škol zdaleka není ideální. Jedním z objektivních důvodů je skutečnost, že ne všechny společenské vztahy lze efektivně regulovat pouze právními normami. Pomineme-li otázku: „Patří reklama do škol?“ a zeptáme-li se: „Jaká reklama je z hlediska našeho práva ve školním prostředí přípustná a jaká ne?“, dostaneme se k § 32 školského zákona.
§ 32 odst. 2
Ve školách a školních zařízeních není povolena reklama, která je v rozporu cíli a obsahem vzdělávání, a reklama a prodej výrobků ohrožujících zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí, žáků a studentů, nebo přímo ohrožujících či poškozujících životní prostředí.
Tedy současně se zmiňují cíle a obsah vzdělávání, které budou v aplikační praxi tohoto ustanovení posuzovány. Jedním ze základních znaků právní normy je regulativnost. Právní norma je právotvorným subjektem vydána, aby regulovala určitá práva a povinnosti adresátů. Jejím smyslem není popisovat určitý stav, neboť tento úkol nenáleží normám právním. Účelem je působit na jednání adresátů a daným způsobem toto jednání efektivně ovlivňovat. Právní normy jsou pak efektivní tehdy, jestliže svého účelu dosahují. Zároveň je potřebné zdůraznit a v případě reklamy zvlášť, že efektivita práva jako celku má své meze. Některých účelů nelze skrze právo dosáhnout vůbec a k jiným se pro změnu právo nehodí. Právě požadavek efektivity klade na právní normu další nároky. Jednání, které norma od adresáta vyžaduje, musí být v první řadě objektivně možné. Nesmyslná by byla norma ukládající se někomu dožít se určitého věku, ale
norma ukládající škole zdržet se určitého jednání poškozujícího definovaný zájem dítěte má smysl, neboť toto jednání školy je objektivně možné.
Dle mého názoru je žádoucí zohledňovat, v jakém poměru je aktuální reálný stav regulovaného odvětví ke stavu, který zákonodárce zamýšlí právní normou založit a hlavně, a to chci zdůraznit,
jak tento stav hodlá vynucovat. Tady jsem spíše skeptická. Jsou totiž situace, kdy právní norma klade na adresáty požadavky vzdálené jejich reálným možnostem a hlavně schopnostem. Ne každý učitel je právník, který se vyzná v otázkách například
skryté reklamy nebo klamavých obchodních praktik. Ačkoliv i za použití právní normy lze chování adresátů ovlivňovat, motivovat či jim jít příkladem, její požadavky by měly být koncipované s ohledem na dosažený aktuální stav. Zejména se doporučuje přihlížet k právnímu vědomí adresátů (v tomto případě učitelů), úrovni jejich vzdělání (právního vzdělání především), které je, jak se zdá z případové studie v předchozím čísle, značně deficitní, a to bohužel i u řídících pracovníků, kterými jsou ředitelé škol.
Přihlížet by se mělo také
k technickému pokroku, který je a bude rychlý a nepředvídatelný, zejména u tzv. nových médií. V opačném případě adresáti nebudou moci požadavkům právní normy dostát. Za takové situace se předmětná právní norma může stát zdrojem napětí ve společnosti a s tím souvisí i ztížená možnost jejího vynucování. Velký počet nevynutitelných norem může následně otřást důvěrou v právní stát a pozicí práva jako regulativního systému vůbec. Tato důvěra v právo, domnívám se, je již u nás do určité míry nalomena.
Při
určování druhu a výše sankcí
by měl zákonodárce vycházet především z povahy chráněných hodnot. Domnívám se, že je
nerušený osobností rozvoj dítěte chráněnou hodnotou nejvyšší společenské priority. Se žádnou sankcí za porušení ustanovení školského zákona v paragrafu týkajícího se reklamy ve škole jsem se v praxi zatím nesetkala.
Kde není žalobce, tam není soudce.
Hvížďala, Karel. Hlas většiny není základem demokracie (nekrolog za prof. Vojtěcha Cepla) [citováno 13. března 2010 blog z 21. listopadu 2009] Dostupné z: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=8141
Klamavé obchodní praktiky jsou definovány odstavcem § 5 odst. 1 písm. e)
zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
, jako praktiky, při kterých je užit nepravdivý údaj, případně důležitý údaj sám o sobě pravdivý, který ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit. Příkladem je situace, kdy není dodržen závazek obsažený v kodexu chování, k jehož dodržování se podnikatel zavázal, jde-li o jednoznačný závazek, který lze ověřit a podnikatel v obchodní praktice uvádí, že je vázán kodexem. V tomto případě tedy jde o
propůjčení veřejnoprávní závaznosti (ve vztahu obchodníků vůči spotřebitelům) kodexům chování jako předpisům etické samoregulace, což podstatným způsobem zvyšuje jejich význam.