Vážení čtenáři, v minulém čísle jste měli možnost seznámit se s nejčastějšími specifickými poruchami učení (SPU) a jejich negativním dopadem na proces učení, který je u dětí s SPU často komplikovanější. Nyní si ukážeme konkrétní možnosti, jak lze těmto dětem pomoci při překonávání jejich obtíží a jak jim pomoci při učení. Je nutné si uvědomit, že děti s SPU bývají snáze a rychleji unavitelné, do učení se negativně promítají konkrétní projevy SPU - učení je pro ně často namáhavější, komplikovanější. Níže proto uvádím zásady, které bychom měli při vzdělávání dětí s SPU uplatňovat.
Jak se učit s dítětem se specifickou poruchou učení?
2. část
PaedDr.
Drahomíra
Jucovičová,
speciální pedagožka, Pedagogicko-psychologická poradna pro Prahu 1, 2 a 4
-
Při učení je třeba počítat s rychlejší unavitelností dětí - je proto třeba častěji zařazovat přestávky (nejlépe odreagování pohybem, relaxace apod.). Pracujeme spíše v kratších, častěji se střídajících úsecích.
-
Poskytujeme dětem oporu, potřebnou pomoc (například dopomoc prvního kroku - použijeme návodnou otázku, naznačíme první krok apod.), napomáháme i poskytováním častější průběžné zpětné vazby (včasná korekce chyby nebo chybného postupu, ujišťování o správnosti postupu apod.).
-
Děti s SPU většinou potřebují více času na osvojení i automatizaci učiva - proto zařazujeme častější průběžné opakování, a to rozmanitými způsoby.
-
Využíváme multisenzorický přístup, zapojujeme do učení více smyslů.
-
Při učení také jednotlivé smysly střídáme, aby nedošlo k únavě, přetížení (třeba pokud by děti musely vnímat a učit se delší dobu zapojením pouze jednoho smyslu - například poslechem pro ně dlouhého výkladu).
-
Snažíme se předcházet chybám. Pokud je to možné, měly by děti při učení předem zdůvodňovat gramatické jevy (například před napsáním), popisovat postupy (například při řešení slovní úlohy), abychom je mohli včas upozornit. Děti s SPU totiž mívají tendenci zapamatovat si obě varianty (chybné i správné řešení) nebo jen chybu a pak mají zmatek v tom, co je vlastně správně.
-
Děti by neměly být při učení vystaveny strachu z chyby - to děti „blokuje“, jsou při učení pasivní, neodpovídají na otázky, nehlásí se, nic nenapíšou apod. Chyby by pro děti i pro nás měly být zpětnou informací, co změnit, jakou konkrétní pomoc poskytnout apod.
-
Děti vedeme k postupné automatizaci kontroly vlastního výkonu. Děti například mají tendenci nekontrolovat si po sobě napsaný diktát, protože jej musejí číst (což vadí zejména dětem s dyslexií), nebo mají tendenci kontrolu svého písemného projevu vzdávat, protože v něm chyby tzv. nevidí apod. Napomoci můžeme navedením na případnou chybu označením slova nebo řádku apod.
-
Často je nezbytné zaměřit se i na rozvíjení deficitních percepčních oblastí (většinou poradí speciální pedagog nebo psycholog, který dítě vyšetřoval) - zlepšování jejich úrovně usnadňuje překonávání negativních dopadů na učení (například deficitní sluchové rozlišování délek samohlásek má negativní dopad na psaní čárek nad písmeny, a to především při diktátech).
-
U dětí s SPU preferujeme aktivní učení (vrstevnické učení, projektové vyučování, třífázový model učení apod.) a efektivní výukové strategie (aktivní účast dítěte, objevování, řešení problémových situací, zkoumání hypotéz, vyvozování, manipulace, třídění, přiřazování, shrnování, propojování s praxí apod.). Děti například samy vyvozují souvislosti a zapisují základní pravidla, znázorňují poučky formou obrázků, vymýšlejí říkanky k danému učivu apod.
-
Významnou roli při učení hraje motivace, smysluplnost učení. Je třeba, aby učební látka děti zaujala, nebo jim alespoň nebyla nepříjemná, aby měly jistotu, že jim bude k něčemu sloužit, že učení má nějaký smysl. Každý ze své zkušenosti víme, že se nám lépe učí to, co nás zajímá, baví, co potřebujeme ke své práci, a hůře to, co nás nebaví, nezajímá a máme pocit, že nám to k ničemu nebude.
-
Je potřeba omezit soutěživé formy (jak by se vám soutěžilo jako tělesně postiženému s ostatními bez handicapu?). Atmosféra spolupráce je navíc přínosnější než atmosféra soutěžení, porovnávání. Soutěž v klasické podobě přináší ve školní třídě úspěchy většinou stále stejným dětem, jiné může opakovaně vyřazovat, vyčleňovat.
-
Děti neporovnáváme s ostatními spolužáky, ale oceňujeme vlastní pokroky konkrétního dítěte.
-
U dětí je důležité podporovat snahu o sebekontrolu, sebezlepšování, pokroky, samostatnost, motivovat děti k postupnému odkládání pomůcek, pomocníčků (omezit tak zbytečné ulpívání na používání pomůcek, případně jejich zneužívání pouze z pohodlnosti -„nemusím se namáhat“).
-
Je potřeba poskytovat v dostatečné míře zpětnou vazbu (pokud možno pozitivní), povzbuzovat, oceňovat i snahu (děti s SPU musejí často vynaložit zvýšené úsilí na překonávání projevů poruchy), často je chválit (ne však jen tak, bez jakéhokoliv úsilí, nebo neupřímně, „jen aby se neřeklo“). Aby byl splněn posilující efekt, je nutná pravidelnost, konkrétnost, bezprostřední poskytování konkrétních zpětných informací. Využíváme různé formy zpětné vazby (nezapomínejme ani na obyčejný úsměv).
-
Nezapomínáme ani na to, že by děti měly zároveň absolvovat cílený reedukační nácvik (hlavně pokud se jedná o silnější typy poruch učení), který by jim pomohl zmírnit a kompenzovat obtíže a zlepšit tak i jejich schopnost učení.
-
Obtíže je možné významně eliminovat i uplatňováním vhodných metod práce respektujících negativní dopady SPU (například přiměřeně zkrátit rozsah písemné práce, poskytnout dostatek času na přečtení zadání, věnovat zvýšenou pozornost rozboru chybovosti - u chyb vzniklých například v důsledku snížené úpravy u dětí s dysgrafií dát možnost opravy apod.).
-
Dětem předkládáme rozmanité druhy činností využívajících různé styly učení (například nejen zrakový a sluchový, ale i kinestetický, prožitkový apod.). Snažíme se využívat strategie učení, při kterých jsou děti aktivní. Víme, že učení vedené aktivní a zábavnou formou je pro většinu dětí podstatně efektivnější.
V dalším čísle Školního poradenství v praxi se zaměřím na nejběžnější učební styly a různé strategie učení.