Nadace

Zkušenost s vlastními dětmi a současná učitelská praxe na základní škole mě vedou k tvrzení, že prvostupňové dítě může mít v třídním kolektivu dobré postavení bez ohledu na ekonomické poměry, ze kterých pochází, a na úroveň vzdělání svých rodičů. Mladší děti se obvykle kamarádí se spolužákem, který je jim příjemný, je zábavný, nekonfliktní nebo v něčem přínosném vyniká, ať už je to sport, hudba, nebo cokoli jiného. Míru oblíbenosti v třídním kolektivu nijak zásadně neovlivňují jeho školní výsledky ani úroveň materiálního zázemí.

Lidové rčení, že halíře dělají talíře, by asi bylo třeba v dnešním světě posunout o několik řádů; faktem však zůstává, že škola jako kolektivní zařízení čítající obvykle stovky lidí má potenciál poskládat z částek relativně zanedbatelných pro jednotlivce dohromady sumu dostatečně významnou pro konkrétního beneficienta. Z tohoto důvodu se asi také na školy často obracejí různé nadace a jiné organizace pořádající finanční sbírky. V tomto článku se zamýšlím nad otázkou, jak přispívat dobře, a přináším několik ilustrativních příkladů, včetně vlastní praxe.

Česká spořitelna byla založena před dvěma sty lety, a to nikoli jako tradiční banka, ale jako svého druhu sociální instituce, která si kladla za cíl vést skutečně nejširší vrstvy k hospodaření s penězi a tím k prosperitě. Dnes si všichni čím dál silněji a častěji uvědomujeme, že klíčovým faktorem prosperity společnosti i jednotlivců je kvalitní vzdělávací systém. Také proto se naše nadace, kterou Spořitelna založila před osmnácti lety, čím dál výrazněji zaměřuje na vzdělávání. Český vzdělávací systém totiž přešlapuje na místě. Ve školách převažuje frontální výuka, dvě třetiny učitelů se pohybují na hranici vyhoření nebo za ní. Do škol nenastupuje dostatečné množství nových učitelů a z těch, kteří nastoupí, systém mnoho opustí v prvních dvou letech. To, jaké vzdělání se člověku dostane, je v mnohem větší míře, než je tomu v jiných vyspělých zemích, závislé na tom, do jakého regionu a do jaké rodiny se narodí.

„Ve třídě mám pět dyslektiků, čtyři žáky s dysgrafií nebo dysortografií, jedno dítě s LMP, jednoho autistu a tři žáky s ADHD… O jejich handicapech ještě něco vím, v rámci možností a s pomocí asistenta zvládám, ale řekněte mi, co a jak mám dělat s těmi vyrušujícími, stále diskutujícími a zpochybňujícími, kterým to však pálí, mají IQ přes 130?“