Politika otevřených dveří

Po nástupu do funkce ředitelky základní a střední školy jsem se setkala s názorem, že ředitelna je místem, kam se mají žáci bát chodit, místem, kam se chodí tzv. „na kobereček“, kam jsou posílání žáci vyrušující v hodinách, místem, kde se řeší kázeňské přestupky, setkávají se výchovné komise, a pokud je žák vyzván dostavit se do ředitelny, tak zpravidla proto, že spáchal cosi nepěkného a i o své osobě se dozví cosi nepěkného. Areál školy byl rozdělen do několika budov a budova s ředitelnou byla opatřena na dveřích koulí, po překonání koule bylo nutné ťukat na další dveře, pak následovaly zavřené dveře paní asistentky - to už bylo skoro vyhráno a bylo nutné překonat pouze poslední zavřené dveře do ředitelny. Pokud se student chtěl stavit za ředitelem, tak musel počítat s jistou časovou náročností celého procesu, která byla většinou delší než přestávka, tudíž následoval pozdní příchod do hodiny, který mohl paradoxně vést k rychlejší cestě na kýžené místo - tedy „na kobereček“.