Jak neztratit nadšení?

Na začátek jsem si půjčila název i citaci od pana profesora Křivohlavého. Výstižněji se vyjádřit asi není možné.

O syndromu vyhoření, neboli už jistě každý z nás leccos slyšel. Psychologové provádějí rozsáhlé studie a pomalu se z něj stává nepřekonatelný strašák, velký čert namalovaný na zdi. Jak to s tím čertem, strašákem, vyhořením tedy doopravdy je? Co ho způsobuje, co ho zvětšuje a prohlubuje? Ale také jak se mu bránit, jak se ušetřit a „jak neztratit nadšení“?

Syndrom vyhoření se pokusilo definovat mnoho výzkumníků a definice naleznete v mnoha publikacích a článcích. Jednu z definic jsem zmínila v úvodu tohoto článku. Termín „burnout“, neboli vyhoření, je v podstatě výstižný a všeříkající.

Někdo, kdo měl zpočátku velký zájem, , postupně ztrácí zájem, je více a více , až dohoří úplně a v nitru mu často už , které by zažehly další oheň, otevřely další snahu a sílu dál pracovat.

Syndrom vyhoření je v některých státech, především v USA, uznáván jako nemoc z povolání. bohužel je syndrom vyhoření klasifikován ve skupině „Problémy spojené s obtížemi při vedení života“ jako Vyhoření (Z73.0).

Chtěla bych se na tomto místě více zabývat příznaky a prevencí tohoto lidí v pomáhajících profesích, tedy i učitelů.

Vyhoření postihuje lidi, kteří jsou a musí být v každodenním kontaktu s dalšími lidmi i dětmi. V současnosti se ale ukazuje, že tato podmínka není jediná. Přidává se trvalý a nekompromisně prosazovaný požadavek na vysoký, nekolísající výkon, který je pokládán za standard. Možnost úlevy, odchylek, nebo vysazení, z tohoto výkonu, když už nějaká je, je velice malá. V případě chyb a omylů jsou důsledky považovány vždy za závažné. Pracovník pak časem začne pociťovat, že tyto požadavky jsou již nad jeho možnosti a že vkládané úsilí je neadekvátní výslednému zisku. V podstatě to také může být odpověď na chronicky neutěšené vztahy a další stresory na pracovišti.

Na úrovni jedince je tedy rizikové, pokud je pracovník nadmíru zapálený pro svou práci, je soupeřivý, ctižádostivý, chce si vše udělat sám, je příliš odpovědný a pečlivý, klade na sebe vysoké nároky, neumí říct „ne“ a nechce, nebo neumí přibrzdit a věnovat se jiným aktivitám než práci a nevyužívá svůj volný čas k relaxaci a odpočinku. Také sklon k negativnímu myšlení a prožívání a nízká schopnost konstruktivně zvládat konflikty napomáhají k rychlejšímu vyplenění energetických zdrojů člověka.

Přichází vyčerpání projevující se ve vztahu k sobě a k pracovní činnosti – té, která byla původně zdrojem radosti a naplnění.Stává se z ní zklamání a marnost a začnou převládat cynické postoje. Pracovník se začne cítit psychicky a emočně vyčerpán, je negativistický, lhostejný, úzkostný, ztrácí zájem na dalším osobním růstu, začne o sobě smýšlet negativně a má snížené sebevědomí. Jedním ze základních pocitů, typických pro vyhoření, je pocit profesního neúspěchu, přesvědčení, že jedinec ztratil svůj potenciál fungovat a vyvíjet se ve své profesi.

Pracovní prostředí a jeho podmínky jsou velkou rizikovou skupinou. Jaké nedostatky eliminovat? Dopřejte zaměstnancům dostatek odpočinkuv průběhu pracovní doby. Jistě namítnete, že ve škole není zcela reálné, aby učitelky/é měli delší pauzy. Nicméně lze ovlivnit např. rozpis „dozorů“ na chodbách o přestávkách. Především začínající učitelky/é potřebují před každou hodinou alespoň pár minut na přípravu na další hodinu, zkušenější učitelky/é ale pauzy také jistě uvítají.

Zaměstnavatel nebo ředitel by měl věnovat zvýšenou pozornost potřebám zaměstnanců, je výhodné, pokud jsou noví zaměstnanci zacvičování zkušenějšími, nebo jim je stanoven tzv. mentor, který pomáhá s řešením všech problémů, které se vyskytnou. Každý zaměstnanec by měl také mít plán vlastního osobně profesního rozvoje, který napomáhá vidět širší perspektivu a přesah vlastní práce. Kde je možnost supervize, je velice výhodné ji využít. Může eliminovat jak ovlivnění práce osobními starostmi, tak vznikající rivalitu a konfliktyna pracovišti.

Syndrom vyhoření lze také rozdělit do několika fází, tak jak se pomalu ale jistě plíží do života jedince. Důležitější je poradit, jak se tomu strašákovi postavit a jak tohoto čerta na zdi přemalovat, aby se ani nepokusil vracet se.

Jak tedy dobře pracovat, aniž bychom ztráceli pocit, že svou práci děláme dobře a věnujeme jí vše potřebné? Mnoho pedagogických pracovníků stráví většinu svého času přípravou na vyučování, hledáním zdrojů pro další a další vylepšování svých hodin. Pravda je taková, že ač je to bohulibá činnost, Je mnohem jednodušší a efektivnější, než trávit hodiny a hodiny hledáním a vymýšlením pracovních listů pro oživení hodin, dobře se postarat sám o sebe. Jak to ale udělat?

Důležité je

Vytvořte si těchto rovin. Co je pro vás priorita, co vás naplňuje, co vám dolévá energii? Stresovat se pro nedůležité věci se vám pak samo ukáže jako plýtvání vaší energií. Vyhýbání stresu ale také spočívá v určité

Co děláte po práci? Pracujete? Přemýšlíte o svých žácích? Jdete s kolegyní na kávu nebo procházku a probíráte vaše žáky, kolegy, nadřízené? To ale neodpočíváte.

spočívá v tom, že od všeho, co souvisí s vaší prací. Odreagujte se tak, jak vám je příjemné, využijte svůj volný čas pro sebe, vyplňte ho svými zájmy, setkávejte se se svými přáteli. O tyto vztahy se dobře starejte a navazujte nová přátelství, protože jen noví lidé nám oživují život, učí nás nové vzorce chování, poskytují nám

Ve veřejném školství v současné situaci nemá moc velký smysl dávat rady ohledně

Co ale může dobrý ředitel, je spolu s pedagogy pracovní proces, školní projekty, akce apod. Stejně tak může podpořit učitele ve využívání a flexibilitě.

Pro pedagogy je také důležité, a je důležitou prevencí syndromu vyhoření, dostávat Ono je to velmi vysilující učit třídu 25 žáků, ať jsou jakkoliv mladí. Vytvoření ve škole je nedílnou součástí dobré péče o zaměstnance.

Velmi efektivní prevencí vyhoření je také podporovat pedagogy ve vzdělávání a v

Ačkoliv je každý individualitou, odmalička vyrůstáme ve společnosti a stáváme se součástí sociálních skupin. Každá ze skupin, které jsme členem, ať už je to pracovní kolektiv, rodina, škola, přátelé, příslušnost ke sportovnímu oddílu, pro nás vytváří podpůrnou síť a sociální oporu. Čím více těchto skupin a vztahů v nich máme, tím méně můžeme být rizikem rozvoje syndromu vyhoření zatíženi. Sociální skupina může svou podporou zasáhnout v případě osobních neštěstí, nehod, úrazů, ztrát blízké osoby, ale poskytuje i pochopení a zpětnou vazbu v běžném životě.

Sociální vztahy poskytují člověku možnost spolupráce a rozdělení problému, nebo i podělení se o radost. Ne nadarmo se říká, že sdílená starost je poloviční a sdílená radost dvojnásobná. Přátelé i známí si také naslouchají, a to je důležitým prvkem vlastního odreagování i osobního růstu, umožňuje sdílet bez kritiky a hodnocení. Poskytují také podporu a povzbuzení, dodávají motivaci a podporují v dalším růstu. Prostřednictvím sociální skupiny se nám může dostat uznání nejen z dobře vykonané práce, ale obdivu k nám samým, pocitu, že jsme pro někoho vzorem. Sociální skupiny nám poskytují i zpětnou vazbu, jakou práci vykonáváme a jak působíme na ostatní. A to vše se nám dostává většinou v rovnocenných vztazích.

...ještě pár možností, jak se se svou náročnou prací vyrovnat lépe. Žáci, které vyučujeme, nejsou „naši“, nejsou to „naše děti“. nám nezabraňuje vykonávat dobrou práci a věnovat jim dobrou péči. Jistě nám to ale pomůže nevyhořet.

Je potřeba také To, že nás rozčílil žák ve škole, neznamená, že nám to musí zkazit odpoledne a večer strávený s rodinou. Týká se to pouze jednoho určitého vztahu, není nutné, aby to zasahovalo i do těch ostatních. Dovolte mi rozloučit se citátem Paola Coelha: