Při vysvětlování činností odvětvového řízení školství veřejnosti jsem používal formulaci: „Legislativa po školském úřadě chce, aby byl koordinátorem školství v regionu, metodickým rádcem, spravedlivým rozpočtářem a garantem efektivity.“ Co to konkrétně znamenalo? Především jako státní instituce musely školské úřady (dále jen „ŠÚ“) dodržovat právo veřejné, tzn. konat jen v případech a v mezích stanovených zákonem (konkrétně § 5–11 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správěa samosprávě ve školství), a to způsobem, který zákon stanoví.
Hlavní činnosti školských úřadů
Nejdůležitějšími nástroji vzdělávací politiky jsou regulace a financování. Je logické, že v době plné změn se po přijetí prvních zásadních norem soustředila primární pozornost ŠÚ na finanční zajišťování škol a školských zařízení, a to všech zřizovatelů. Tak to zůstalo po celou dobu jejich existence. Ačkoliv v první polovině devadesátých let rostl podíl veřejných výdajů na školství z cca 4 % na 5,8 % HDP, potýkaly se ŠÚ s restriktivními