Tento článek1) volně navazuje na článek „Náhrada škody dle nového občanského zákoníku“ (viz Řízení školy č. 5/2014, s. 7) a podrobněji se zaměřuje na základní aspekty odpovědnosti právnické osoby vykonávající činnost školy za škodu způsobenou žákovi ZŠ, ZUŠ, SŠ, konzervatoře a studentovi VOŠ a právnické osoby vykonávající činnost školského zařízení za škodu způsobenou účastníkovi školského zařízení (nejčastěji školní družiny).
Odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi nebo studentovi a účastníkovi školského zařízení
Mgr. Bc.
Adam
Hlaváč
právník v advokátní kanceláři v Pardubicích
PhDr. Mgr.
Monika
Puškinová
Ph. D.
specialista na školskou problematiku
Zaměříme se tedy především na to:
z jakých právních předpisů plyne tzv. prevenční povinnost školy nebo školského zařízení,
kdy právnická osoba vykonávající činnost těchto škol (tj. činnost ZŠ, ZUŠ, SŠ, konzervatoře a VOŠ) (dále je právnická osoba vykonávající činnost školy pro zjednodušení označována jako „škola“) ve vztahu k žákovi, resp. studentovi, nebo právnická osoba vykonávající činnost školského zařízení (dále pro jednoduchost označována jako „školské zařízení“), odpovídá za škodu,
v jakém rozsahu,
a jaká jsou práva a povinnosti zúčastněných subjektů.
Obecně lze konstatovat, že odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi výše uvedených škol nebo studentovi VOŠ
se ve stejné míře vztahuje na školy veřejné, soukromé a církevní.
Při konkretizaci povinností zaměstnance školy na základě vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, jsou povinny se řídit touto vyhláškou pouze školy veřejné.Odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi je dnes téma více než aktuální, a to nejen z důvodu účinnosti nového občanského zákoníku od 1. 1. 2014, ale i z důvodu stále vzrůstajícího povědomí žáků i rodičů o jejich právech spojených se vzdělávacím systémem.
PREVENCE VZNIKU ŠKOD ZAKOTVENÁ V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH
Jedním ze základních principů odpovědnosti za škodu je tzv. prevenční povinnost, která je obecně vymezena v ustanovení § 2900 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“).
§ 2900 NOZ
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Uvedená prevenční povinnost ve školní praxi představuje zejména povinnosti školy a povinnosti žáků. Protože je tento článek zaměřen na odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi, zaměříme se dále na povinnosti školy v této oblasti. Škola, resp. školské zařízení (svými zaměstnanci) jsou povinny si počínat tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě:
na životě žáků,
zdraví žáků nebo
vlastnictví žáků.
Prevenční povinnost školy podle školského zákona a občanského zákoníku
Pro školy je obecně definovaná prevenční povinnost dle § 2900 NOZ vůči žákům výslovně rozvinuta co do újmy na zdraví (a tedy i co do újmy na životě) v ustanovení § 29 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ŠZ“).
§ 29 odst. 2 ŠZ
Školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví.
Jak bylo uvedeno, školský zákon výslovně stanoví
povinnost školy zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví
(dále jen „BOZ“) žáků a studentů. Tato prevenční povinnost logicky představuje povinnost školy zajišťovat podmínky, díky kterým se předchází úrazům žáků.Povinnost školy zajišťovat
ochranu vlastnictví
(např. oděvu) žáků pak vyplývá jednak z citované obecné prevenční povinnosti dle ustanovení § 2900 NOZ a jednak z odpovědnosti školy za škodu způsobenou žákovi dle příslušných ustanovení zákoníku práce, jak bude uvedeno dále.Prevenční povinnost školy ve vnitřních směrnicích
Ještě podrobnější úprava práv a povinností vedoucích k prevenci vzniku škod by měla být zakotvena v interních směrnicích školy, zejména:
Ve školním řádu
(analogicky - vnitřním řádu školní družiny), v němž mají být dle ustanovení § 30 odst. 1 písm. c) ŠZ mj. upraveny podmínky zajištění BOZ dětí, žáků nebo studentů; uvedené podmínky logicky představují především povinnosti žáků. Odpovídají zejména povinnosti žáků dodržovat školní řád a předpisy a pokyny školy a školského zařízení k ochraně zdraví a bezpečnosti, s nimiž byli seznámeni [§ 22 odst. 1 písm. b) ŠZ], a povinnost plnit pokyny pedagogických pracovníků škol a školských zařízení vydané v souladu s právními předpisy a školním řádem [§ 22 odst. 1 písm. c) ŠZ].V provozním řádu, v němž má být stanoven soubor pravidel a opatření spojených se zajištěním hygienických a prostorových podmínek, vybavení, provozu, osvětlení, vytápění, mikroklimatických podmínek, zásobování vodou a úklidu, zajišťujících zohlednění věkových a fyzických zvláštnosti dětí a mladistvých, podmínek jejich pohybové výchovy a otužování, režim stravování včetně pitného režimu.2)
V pracovním řádu, ve kterém mohou být stanoveny povinnosti zaměstnanců školy, dále konkretizující povinnosti uvedené ve vyhlášce č. 561/2004 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí.
Vzhledem k tomu, že v tomto směru kvalitně zpracovaný školní řád a prokazatelné seznámení žáků s jeho obsahem, stejně tak kvalitně zpracovaný provozní řád a pracovní řád mohou vést ke
zproštění školy z odpovědnosti za škodu
způsobenou žákovi (jak bude uvedeno dále), je vhodné klást na zpracování uvedených směrnic odpovídající důraz.ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU
Způsobenou při vyučování nebo v přímé souvislosti s vyučováním
Odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi ZŠ, ZUŠ, SŠ, konzervatoře, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky a studentů VOŠ3) při vyučování (tedy např. zničený oděv při chemickém pokusu apod.) nebo v přímé souvislosti s ním je překvapivě zakotvena v přechodných ustanoveních zákoníku práce, a to pro ZŠ a ZUŠ konkrétně v ustanovení § 391 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“).
§ 391 odst. 2 ZP
Za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy.
Ačkoliv se v předmětném ustanovení § 391 ZP hovoří o škodě, máme za to, že je třeba tento pojem vykládat v návaznosti na terminologii NOZ tak, že škodou se v daném případě nemyslí pouze škoda na majetku, ale
i nemajetková újma
na zdraví nebo životě žáka, případně jiných osobnostních právech, jako je například čest nebo důstojnost.Je vhodné upozornit na skutečnost, že základní škola a základní umělecká škola odpovídají žákům za jakoukoli škodu, která jim vznikne při vyučování nebo v přímé souvislosti s vyučováním. Jakoukoli škodu je nutné chápat šířeji než škodu podle NOZ (tj. majetkovou újmu) a použít ustanovení zákoníku práce o škodě i na nemajetkovou újmu.
Souhrnně tedy můžeme konstatovat, že základní škola a základní umělecká škola odpovídají:
za újmu na životě žáka,
za újmu na zdraví žáka,
za újmu na cti nebo důstojnosti žáka (tento aspekt osobnosti žáka může být dotčen např. šikanou ze strany spolužáků nebo např. nevhodným chováním vůči žákovi),
za škodu na majetku žáka.
Jedinou podmínkou odpovědnosti základní školy nebo základní umělecké školy za škodu způsobenou žákovi je pouze
vlastní vznik škody
(i nemateriální újmy), a to
při vyučování nebo v přímé souvislosti s vyučováním.
Vyučování
je nutné vykládat jako činnosti, kterými se zajišťuje vzdělávání a výchova (§ 1 ŠZ) podle školního vzdělávacího programu (např. výuka ve vyučovacích hodinách v budově školy, výuka na exkurzi mimo budovu školy).
Přímou souvislost s vyučováním
představují zejména přestávky před zahájením vyučování (např. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 48/2005 Sb., v platném znění), doba 15 minut před dobou shromáždění při akci konané mimo školu (např. § 3 odst. 3 vyhlášky č. 48/2005 Sb., v platném znění), přestávky mezi vyučovacími hodinami (např. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 48/2005 Sb., v platném znění), přesuny do školní družiny nebo školní jídelny (§ 6 odst. 3 vyhlášky č. 263/2007 Sb.).Téměř totožné pravidlo platí i pro vyšší vzdělávací stupně.
§ 391 odst. 3 ZP
Příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. ... Došlo-li ke škodě při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení.
Jak je patrné, rozdíl spočívá v tom, že střední škola, konzervatoř, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky a VOŠ odpovídají za škodu, která vznikla při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním, a to výhradně
v důsledku porušení právních povinností nebo úrazem, zatímco základní škola odpovídá za škodu při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním vždy.
Je zřejmé, co je školní úraz žáka a škoda vzniklá školním úrazem. Porušení právních povinností školou, v důsledku kterého žákovi vznikla škoda, je porušením povinností, které vyplývají ze zákona. Jedná se např.:
o porušení povinnosti zajistit BOZ nezletilého v podobě dohledu [§ 29 odst. 2 a § 164 odst. 1 písm. h) ŠZ],
o porušení povinnosti vzdělávat žáka SŠ v případě odborného výcviku a odborné praxe v rámci praktického vyučování nejvýše 40 povinných vyučovacích hodin týdně (§ 26 odst. 2 ŠZ),
o porušení povinnosti, podle které jsou prostory pro výchovu a vzdělávání přímo větratelné (§ 7 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých, v platném znění).
Pokud však žákovi střední školy, konzervatoře nebo jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo VOŠ vznikla při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním škoda, která není úrazem a není důsledkem porušení právních povinností, pak škola neodpovídá za škodu.
Výše uvedené pravidlo vztahující se na střední školy, konzervatoře, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky a vyšší odborné školy
se vztahuje i na fyzické a právnické osoby, u kterých žák absolvuje praktické vyučování nebo student absolvuje praktickou přípravu:
Došlo-li ke škodě při praktickém vyučování u právnické nebo fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá za škodu právnická nebo fyzická osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo
(§ 391 odst. 3 ZP).Této odpovědnosti se právnická nebo fyzická osoba nemůže zprostit, např. ve smlouvě o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování.
Způsobenou účastníkovi školského zařízení při výchově mimo vyučování nebo v přímé souvislosti s ním
Odpovědnost za škodu způsobenou účastníkovi školského zařízení při výchově mimo vyučování je upravena v ustanovení § 391 odst. 2 a § 391 odst. 3 ZP.
Kvůli důležitému kontextu uveďme text těchto ustanovení se zdůrazněním pasáže týkající se školského zařízení:
§ 391 odst. 2 ZP
Za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení.
§ 391 odst. 3 ZP
Příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním.
Došlo-li ke škodě při praktickém vyučování u právnické nebo fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá za škodu právnická nebo fyzická osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Došlo-li ke škodě při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení.
„Výchovu mimo vyučování nebo v přímé souvislosti s vyučováním“
je dle našeho názoru nutné chápat jako
„vzdělávání a výchovu“
(§ 1 ŠZ), tj. např. i jako zájmové vzdělávání ve školní družině nebo školním klubu.Z výše uvedeného textu je zřejmé, že ZP rozlišuje školská zařízení v závislosti na tom, zda je výchova mimo vyučování nebo v přímé souvislosti s vyučováním poskytována:
žákům ZŠ nebo ZUŠ, nebo
žákům SŠ, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky a studentům VOŠ (např. domov mládeže v případě poskytování výchovně-vzdělávací činnosti).
V případě nemajetkové újmy nebo škody způsobené účastníkovi školského zařízení při výchově mimo vyučování nebo v přímé souvislosti s ním,
který je žákem ZŠ nebo ZUŠ, se postupuje stejným způsobem, který byl popsán výše ve vztahu k odpovědnosti za nemajetkovou újmu nebo škodu způsobenou žákovi ZŠ nebo ZUŠ při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním,
který je žákem SŠ, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo studentem VOŠ, se postupuje stejným způsobem, který byl popsán výše ve vztahu k odpovědnosti za nemajetkovou újmu nebo škodu způsobenou žákovi SŠ, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo studentovi VOŠ při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním.
Odpovědnost za škodu školy, postavení zaměstnance, jiné právnické nebo fyzické osoby a zákonného zástupce žáka
Nesystematické zařazení této odpovědnosti školy do zákoníku práce je pouze důsledek nedokonalého legislativního procesu. V žádném případě to nevyvolává důsledek, že by se právní vztah mezi žákem a školou měl řídit zákoníkem práce.
Z citovaných norem lze však jednoznačně shrnout, že
za škodu způsobenou žákovi vždy odpovídá škola
zajišťující vzdělávání a výchovu žáka, jakožto právnická osoba, a nikdy ne přímý vyučující - zaměstnanec školy.Dále je důležité upozornit, že vzdělávání a výchovu v době např. školy v přírodě zajišťuje škola, nikoli agentura poskytující škole služby (zajišťující program školy v přírodě a organizaci aktivit pomocí instruktorů).
Stejně tak uvedenou odpovědnost nelze přenést na zákonné zástupce žáků, a to i tehdy, pokud zákonní zástupci žáka podepíší, že přebírají odpovědnost za své dítě.
Jak již bylo uvedeno, nelze se této odpovědnosti zprostit smluvně v případě smlouvy o praktickém vyučování.
V určitých specifických případech může rovněž dojít k souběhu odpovědnosti školy s odpovědností dalšího subjektu. Půjde například o situaci, kdy dojde k poškození lyží v lyžárně během školního lyžařského výcviku. Vzhledem k tomu, že lyžařský výcvik a s tím spojený pobyt v daném ubytovacím zařízení lze považovat za vyučování a přímou souvislost s ním, pak za tuto škodu odpovídá základní škola ve smyslu ustanovení § 391 odst. 2 ZP (tedy vždy) a střední škola ve smyslu ustanovení § 391 odst. 3 ZP (tedy pokud porušila právní povinnost). Zároveň však za
škodu na věci vnesené
do prostor vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí odpovídá dle ustanovení § 2946 NOZ provozovatel ubytovacích služeb. Náhradu škody by v takovém případě bylo možné uplatnit jak vůči škole, tak vůči provozovateli ubytovacích služeb.V případě, že škodu uhradí žákovi ZŠ z titulu své absolutní odpovědnosti (ať již dobrovolně, nebo na základě rozhodnutí soudu), ačkoliv k poškození nebo ztrátě lyží došlo porušením právní povinnosti ze strany ubytovatele (např. neuzamčení lyžárny), může ZŠ uplatnit vůči „skutečnému“ škůdci tzv.
regresní nárok
podle ustanovení § 2917 NOZ (a k jeho uspokojení může dojít dobrovolně nebo až na základě rozhodnutí soudu). Zatímco však žák při uplatnění škody vůči škole nemusel prokazovat, že škoda na lyžích mu vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze strany školy, ale z důvodu objektivní odpovědnosti školy dle ustanovení § 391 postačilo, že se tak stalo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, pak ale škola má vůči „skutečnému“ škůdci povinnost prokázat, že škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany škůdce.Objektivní odpovědnost školy a školského zařízení
Odpovědnost školy a školských zařízení za škodu způsobenou žákovi (resp. studentovi nebo účastníkovi školského zařízení) je tzv. odpovědností objektivní. To znamená, že pro přiznání náhrady škody je zcela irelevantní (a nezkoumá se), zda ke škodě došlo zaviněně.
Zavinění
představuje subjektivní vztah škůdce k předpokládaným následkům a může být jak ve formě úmyslu (tj. škůdce chtěl způsobit škodu), tak ve formě nedbalosti (tj. škůdce škodu nechtěl způsobit, ale neučinil vše, co měl a mohl, aby ke škodě nedošlo).Vzhledem k tomu, že prvek zavinění se při odpovědnosti školy za škodu způsobenou žákovi (resp. studentovi nebo účastníkovi školského zařízení) nezkoumá, postačí k přiznání náhrady škody prokázání toho, že škoda žákovi vznikla, v jaké výši a že se tomu tak stalo v příčinné souvislosti s vyučováním nebo v přímé souvislosti s ním.
Možnost zproštění se odpovědnosti
Jak bylo uvedeno výše, ZŠ a ZUŠ odpovídají za škodu vzniklou žákovi při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním dle § 391 odst. 2 ZP vždy. Jedná se tedy o tzv. odpovědnost absolutně objektivní, které se nelze zprostit.
Jinými slovy, ZŠ a ZUŠ jsou odpovědné za újmu a škodu způsobenou žákovi ZŠ nebo žákovi ZUŠ při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, i když neporušily žádnou právní povinnost.
To např. znamená, že škola je odpovědná za škodu způsobenou žákovi tím, že nehledě na zákaz uvedený ve školním řádu a nehledě na aktivně vykonávaný dohled v době přestávky jeden žák ZŠ jinému žákovi ZŠ rozbije mobilní telefon. Stejně tak škola je odpovědná za úraz žáka ZŠ při skoku do dálky, ke kterému došlo nehledě na dodržení všech pravidel spojených s činností na hřišti a na aktivní vynucování těchto pravidel pedagogem.
Analogicky se absolutně objektivní odpovědnost vztahuje i na školská zařízení, která poskytují výchovu mimo vyučování nebo v přímé souvislosti s ní žákům ZŠ nebo žákům ZUŠ.
V případě ostatních škol a školských zařízení se lze odpovědnosti zprostit tím, že škola nebo školské zařízení
prokáže, že škoda nevznikla porušením právních povinností.
Jelikož se škola i v nové právní úpravě bude s největší pravděpodobností považovat za provozní činnost, pak se své odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2924 NOZ zprostí, prokáže-li, že vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Takovou péčí je především dodržení veškerých bezpečnostních pravidel a pravidel BOZ jak ze strany vyučujícího, tak prokazatelné poučení a důsledné vynucování dodržování bezpečnostních pravidel a pravidel BOZ ze strany žáků.V případě, že se škole (vyjma ZŠ a ZUŠ) podaří prokázat, že z její strany byla všechna bezpečnostní opatření dodržena a ke škodě (např. úrazu) žáka došlo z důvodu, který škola nemohla rozumně očekávat (např. při vichřici došlo k ulomení větve a jejímu vpádu do okna učebny, kde střepy pořezaly žáka sedícího poblíž okna), pak se své odpovědnosti za škodu, kterou žák utrpěl, zprostí, a to i přesto, že k ní došlo při vyučování.
Stejně tak se může škola (vyjma ZŠ a ZUŠ)
zprostit odpovědnosti
za úraz žáka, který si způsobil sám tím, že se i přes zákaz (zakotvený ve školním řádu) a přes opakované upozornění ze strany vyučujícího např. „houpe“ na židli a v důsledku pádu se zraní. Obdobně by se škola (vyjma ZŠ a ZUŠ) mohla zprostit odpovědnosti i za škodu vzniklou na věci, jejíž vnášení do školy je školním řádem výslovně zakázáno a tento zákaz vynucován (např. zákaz vnášení notebooku).Podmínkou zproštění školy (vyjma ZŠ a ZUŠ) z této odpovědnosti je právě povinnost školy prokázat, že vynaložila veškerou péči, kterou bylo možné požadovat, aby ke škodě nedošlo, tedy že byl žák prokazatelně poučen o školním řádu, v němž jsou zakotveny podmínky zajištění BOZ žáků, a že tento školní řád byl školou důsledně vynucován, například právě opakovanými upozorněními ze strany vyučujícího na to, že „houpáním“ porušuje žák školní řád. V takovém případě by mohl za újmu na svém zdraví odpovídat v plném rozsahu sám poškozený žák, jak je blíže popsáno v části věnující se spoluzavinění žáka.
ROZSAH NÁHRADY ŠKODY A ÚJMY
Nová právní úprava v NOZ důsledně rozlišuje škodu, která vznikla někomu na jeho majetku (pro kterou používá pojem „škoda“), a škodu, která vznikla na jiných hodnotách, než je majetek, tedy zejména škoda na zdraví a cti (pro které používá pojem „újma“). Toto teoretické rozlišení má praktický dopad i na rozsah, respektive výši toho, co má být poškozenému nahrazeno.
Škoda na majetku
Právní úprava v NOZ odlišně od právní úpravy platné do 31. 12. 2013 stanoví jako primární způsob náhrady škody uvedení do předešlého stavu. Až subsidiárně - za podmínky, že uvedení do předešlého stavu není dobře možné nebo to požaduje sám poškozený - je stanovena povinnost nahradit škodu v penězích. V případě náhrady škody v penězích se pak výše škody stanoví dle § 2969 NOZ tak, že se při určení výše škody na věci nevychází jen z obvyklé ceny v době poškození, ale zohlední se i to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Pokud by tedy např. došlo při vyučování k rozbití sklíčka brýlí žáka, nebude náhrada škody limitována pouze hodnotou nového sklíčka, ale bude zahrnovat i náklady spojené s instalací nového sklíčka do brýlových obrub.
Nemajetková újma
Zatímco škoda představuje újmu na jmění poškozeného, nemajetková újma - jak už z názvu vyplývá - představuje oproti tomu zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného, a to zejména do oblasti osobnostních práv, kterými jsou např. život, zdraví, soukromí, důstojnost, čest, svoboda člověka apod. Nejčastější formou zásahu do osobnostního práva žáka je úraz žáka, tedy újma na jeho zdraví. Úraz byl za „staré“ právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 považován za škodu, a nikoliv újmu, a výše odškodnění se stanovila dle tzv. „bodové vyhlášky“ Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tato vyhláška byla sice k 1. 1. 2014 zrušena, nicméně legislativní chybou byl v ustanovení § 394 odst. 2 ZP ponechán na tuto vyhlášku odkaz s tím, že se podle ní postupuje do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění, a tedy by se podle ní mělo - vzhledem k neexistenci zákona o úrazovém pojištění - postupovat i v případě odpovědnosti školy za škodu způsobenou žákům tak, jak je zakotvena v předcházejícím ustanovení § 391 ZP.
Máme však za to, že i přes tuto legislativní chybu není tento výklad správný a podle zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb. se při odškodňování újmy na zdraví po 1. 1. 2014 postupovat nebude. Namísto toho se uplatní obecná právní úprava zakotvená v § 2958 NOZ.
§ 2958 NOZ
Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Újma na zdraví se tedy již nebude odškodňovat paušálně pro jednotlivé druhy zranění a trvalé následky tak, jak byly dříve vymezeny v „bodové vyhlášce“, ale vždy
individuálně s přihlédnutím k jedinečným okolnostem každého daného případu
(např. že vyšší peněžité zadostiučinění, než by bylo obvyklé, bude náležet žákovi, který byl nadějným a talentovaným houslistou, a v důsledku úrazu při vyučování došlo k amputaci prstů).Jednání o náhradě
Jednání a případná dohoda mezi škůdcem (školou) a poškozeným (žákem, příp. zastoupeným zákonným zástupcem) ohledně
výše náhrady
škody i nemajetkové újmy je ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 písm. a) ŠZ v kompetenci ředitele školy, přičemž
uzavření oboustranně přijatelné dohody
o náhradě lze předejít zdlouhavému a často důkazně náročnému (a nákladnému) soudnímu řízení. Škola, která je pro svou odpovědnost za škodu pojištěna, by pochopitelně v zájmu dodržení pojistné smlouvy a dosažení pojistného plnění měla veškeré škodní události řešit ve vzájemné součinnosti se svou pojišťovnou. V takovém případě je pak vhodné respektovat i pokyn pojišťovny buď k uzavření dohody o náhradě mimosoudní cestou, nebo o ponechání rozhodnutí o odpovědnosti za škodu a s tím spojenou výší náhrady na rozhodnutí soudu.Promlčení práva na náhradu škody a nemajetkové újmy
Právo na náhradu škody i újmy (tj. škody na zdraví apod.) podléhá - stejně jako většina jiných práv - promlčení. To znamená, že právo na náhradu škody nebo újmy musí být
do uplynutí promlčecí lhůty uplatněno u soudu
(nedošlo-li k náhradě dobrovolně). V případě, že by k uplatnění práva došlo až po uplynutí promlčecí lhůty, postačí škůdci v pozici žalovaného, aby vznesl námitku, že právo poškozeného je již promlčené a soud musí dát této námitce za pravdu a právo nepřiznat.Při posouzení promlčení práva je podstatná délka promlčecí lhůty a moment, od kterého počíná běžet. Jak pro stanovení počátku, tak pro stanovení délky promlčecí lhůty je třeba rozlišovat, zda došlo ke škodě na majetku, nebo újmě na zdraví.
V případě škody na majetku je
promlčecí lhůta 3 roky
a počíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl nebo (při obvyklé péči) měl a mohl dozvědět (1) o škodě a (2) o osobě povinné k její náhradě. Vzhledem k tomu, že je tato lhůta vázaná na vědomost („dozvěděl“) nebo potenciál vědomosti („dozvědět měl a mohl“) poškozeného, nazývá se lhůtou subjektivní. Vedle ní však pro zvýšení právní jistoty - zejména jistoty škůdce - běží tzv. objektivní promlčecí lhůta, která je v délce
10 let
(a při úmyslně způsobené škodě dokonce 15 let) a běží ode dne, kdy škoda vznikla. V momentě, kdy uplyne kterákoliv z těchto 2 typů lhůt, je
právo promlčeno.
Ačkoliv je obvyklé, že dříve uplyne lhůta subjektivní, nemusí tomu být tak vždy. Může například nastat situace, kdy se poškozený dozví o osobě povinné k náhradě škody až po 9 letech od vzniku škody. Pokud bude s podáním žaloby „váhat“ a podá ji až po uplynutí 10 let od vzniku škody, uplynula již objektivní promlčecí lhůta a jeho právo je promlčeno, ačkoliv ještě neuplynula subjektivní promlčecí lhůta.
V případě újmy na zdraví je právní úprava promlčení podstatně odlišná. Předně se pro právo na náhradu újmy na zdraví neuplatní objektivní promlčecí lhůta, ale pouze tříletá subjektivní. Je tomu tak proto, že újma na zdraví se může projevit i po více než 10 letech (např. rozvoj psychických poruch), a při existenci objektivní promlčecí lhůty by byl poškozený zbaven svého práva domoci se zadostiučinění za tuto újmu. Další odlišností je počátek běhu promlčecí lhůty pro újmu na zdraví v případě nezletilého, tedy žáků ZŠ a většiny žáků SŠ. V případě újmy na zdraví nezletilého totiž promlčecí doba začíná běžet až ve chvíli, kdy se nezletilý stane plně svéprávným. Svéprávnosti se přitom nabývá zpravidla dovršením 18. roku věku (v ojedinělých případech rovněž uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti před dosažením 18. roku věku). Pokud tedy vznikne újma na zdraví nezletilému žákovi, je lhostejné, zda tomu tak bylo v jeho 10 letech nebo až v 17 letech, v obou případech totiž zpravidla tříletá subjektivní promlčecí lhůta začne běžet až po dosažení zletilosti, a tedy se jeho právo na náhradu újmy na zdraví nepromlčí dříve než dosažením 21. roku věku.
SPOLUZAVINĚNÍ ŽÁKA
§ 2918 NOZ
Vznikne-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pokud by škoda vznikla z důvodu, který neleží výlučně na straně školy (vyjma ZŠ a ZUŠ) (např. zanedbaná revize zařízení použitého při fyzikálním či chemickém pokusu), ale i z důvodu porušení povinnosti žáka (např. nedodržení bezpečnostních pokynů vyučujícího), dojde k poměrnému rozdělení vzniklé škody mezi škůdce a poškozeného, který si vznik škody (nebo zvětšení jejího rozsahu) vlastním porušením povinnosti zavinil. V každém jednotlivém případě se však musí zkoumat poměr, v jakém se každý z nich svým protiprávním jednáním na vzniku škody podílí. Bude-li pak podíl některého z nich zanedbatelný (tj. i bez jeho protiprávního jednání by ke škodě došlo nebo by vznikla v obdobném rozsahu), pak jde škoda výlučně k druhému škůdci. V krajním (nikoliv však výjimečném) případě může za celou škodu odpovídat i sám poškozený žák (např. pokud se i přes výslovný zákaz a upozornění vyučujícího na porušování školního řádu „houpe“ na židli a při následném pádu si způsobí úraz).
V případě ZŠ a ZUŠ, jejichž odpovědnost je absolutní, může dojít k jejich zproštění se odpovědnosti, byla-li škoda způsobena výlučně jednáním samotného poškozeného, např. když žák úmyslně zničí svůj mobilní telefon nebo (v horších případech) si úmyslně ublíží na svém zdraví. Taková škoda na vlastním majetku nebo újma na vlastním zdraví, ke které došlo pouze shodou okolností „na půdě“ školy, nemůže být kladena k tíži školy, zejména pokud si ji způsobil poškozený žák úmyslně, a proto by v takovém případě nemusela být škola povinna hradit vzniklou škodu nebo újmu.
ODPOVĚDNOST VYUČUJÍCÍHO
Ačkoliv za škodu způsobenou žákovi odpovídá ze zákona škola, odpovědnost vyučujícího podle pracovněprávních předpisů tím pochopitelně není dotčena, a byla-li tedy žákovi způsobena škoda z důvodu zavinění ze strany konkrétního vyučujícího, může škola oprávněný nárok žáka uplatnit v souladu se ZP tzv.
regresním postihem
vůči danému vyučujícímu, a to až do výše 4,5násobku průměrného platu v případě nedbalostního zavinění a v plné výši v případě úmyslu či způsobení škody v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek (§ 257 odst. 2 ZP).Zatímco škola tedy odpovídá za škodu způsobenou žákovi objektivně (bez ohledu na zavinění své, resp. svých zaměstnanců), v případě regresního vymáhání náhrady škody po konkrétním vyučujícím již škola musí prokázat, že vyučující škodu zavinil, a to buď svou nedbalostí, nebo úmyslně či po zneužití návykových látek.
Vedle své odpovědnosti ve smyslu pracovněprávních předpisů může v krajním případě nést vyučující odpovědnost trestněprávní, a to tehdy, pokud svým zaviněným jednáním naplní skutkovou podstatu některého trestného činu, jako je například ublížení na zdraví.
ŠKODA NA ODLOŽENÝCH VĚCECH
Za zmínku pak jistě stojí i speciální odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi na odložených věcech ve smyslu ustanovení § 2945 NOZ. Tato odpovědnost se uplatní při škodě, která vznikne
ztrátou, poškozením nebo zničením věci odložené
na místě, které je k odkládání určeno, nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají.V případě školy jde tedy zejména o šatny žáků (které jsou ze své povahy určeny právě k odkládání věcí žáků, zejména svršků oblečení).
Rovněž tato odpovědnost je na principu tzv. objektivní odpovědnosti, tudíž škola je povinna škodu na věci žákovi uhradit bez ohledu na to, zda poškození, zničení či ztrátu věci škola jakkoliv zavinila. K náhradě škody tedy postačí, pokud se prokáže, že škoda vznikla na věci odložené na místě k tomu ve škole určeném nebo obvyklém.
Vzhledem k tomu, že tato odpovědnost se týká škody na věci odložené, u níž se předpokládá (obvykle) její vyzvednutí ještě tentýž den, poskytuje zákon v ustanovení § 2945 odst. 2 NOZ poměrně krátkou lhůtu k uplatnění této škody. Škoda tedy musí být uplatněna bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. Pokud poškozený uplatní právo na náhradu škody později, může škola vznést námitku pozdního uplatnění a v takovém případě soud právo na náhradu škody poškozenému nepřizná.
SHRNUTÍ
V případě, že vše shora uvedené shrneme do stručných a zjednodušujících tezí, pak platí, že:
odpovědnost ZŠ, ZUŠ a školského zařízení poskytujícího výchovu žákovi ZŠ a ZUŠ je tzv. absolutně objektivní dle ustanovení § 391 odst. 2 ZP a zprostit se jí lze pouze tím, že by škoda nebo újma vznikla výlučným zaviněním samotného poškozeného,
odpovědnost ostatních škol a školských zařízení je tzv. objektivní dle ustanovení § 391 odst. 3 a 4 ZP a lze se jí zprostit zejména prokázáním neporušení právní povinnosti ze strany školy nebo školského zařízení, popř. částečným či úplným spoluzaviněním samotného poškozeného,
vedle této základní odpovědnosti zakotvené v ZP existují zvláštní druhy odpovědnosti zakotvené v NOZ, podle kterých může odpovídat jak škola (např. odpovědnost za odložené věci), tak jiný subjekt (např. odpovědnost za vnesené věci),
přičemž každý případ je třeba posoudit individuálně, a to jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.
K vzájemné provázanosti ZP a NOZ pak lze pro zjednodušení shrnout, že právní úprava v ZP je základní (co do povahy samotné odpovědnosti škol a školských zařízení), nicméně velmi kusá (pouze v jednom ustanovení). Z tohoto důvodu je třeba pro posouzení ostatních aspektů spojených s odpovědností za škodu (tedy např. spoluzavinění, promlčení, zproštění, zvláštní typy odpovědnosti za škodu) hledat právní úpravu v NOZ, jakožto nejobecnějším právním předpisu, kde jsou tyto aspekty upraveny.
ZÁVĚR
Je zřejmé, že vzniku škody nebo újmy žákům se nelze nikdy stoprocentně vyhnout, a tak k nim ve školách dochází a docházet i nadále bude. Škola by proto měla věnovat dostatečnou pozornost prevenci vzniku škod, už jen proto, že odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi je tzv. odpovědností objektivní. Tuto svou prevenční povinnost může škola prokázat zejména kvalitním školním řádem a soustavným úsilím o jeho dodržování. Pokud přes veškerou prevenci ke vzniku škody nebo újmy žákovi přesto dojde, měla by škola posoudit - případně i za využití kvalifikovaných právních služeb - všechny podstatné aspekty své odpovědnosti, včetně možnosti zproštění se odpovědnosti, spoluzavinění ze strany žáka nebo promlčení jeho nároku.
1) V tomto článku je vyjádřen právní názor jeho autorů. V případě sporu, včetně soudního řízení týkajícího se konkrétní věci, mohou být stanoviska a závěry třetích stran, včetně soudu, odlišná od těch, která jsou autory v tomto článku prezentovaná.
2) Ředitel veřejné školy a školského zařízení stanovuje organizaci a podmínky provozu školy a školského zařízení dle ustanovení § 165 odst. 1 písm. a) ŠZ. Ředitel veřejné, církevní i soukromé školy je povinen vydat provozní řád na základě ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění. Zákon o ochraně veřejného zdraví dále provádí vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých, v platném znění.
3) Zákoník práce neupravuje odpovědnost za škodu způsobenou při vzdělávání a výchově dítěti v mateřské škole, způsobenou při poskytování školního stravování strávníkovi školní jídelny.