Slepá skvrna začátečníků

Pro potřeby dalšího výkladu rozlišíme lidi na kompetentní a nekompetentní. To samo o sobě neznevažuje jejich hodnotu; podstatné ale je, nakolik jsou si své (ne)kompetentnosti vědomi. Na cestě k získání kompetence procházíme těmito čtyřmi etapami:

Nekompetentní lidé, lidé v první, resp. nulté etapě učení, mají přirozený sklon přeceňovat své schopnosti. K tomuto nadhodnocování dochází zčásti proto, že trpí dvojí zátěží: nejenže se dopouštějí chybných závěrů a dělají nesprávná rozhodnutí, ale jejich neschopnost jim současně brání si tuto skutečnost uvědomit. Na tomto poli byla provedena řada výzkumů. Například ve studiích, které realizovali Kruger a Dunning (2009), účastníci, kteří skórovali ve spodním kvartilu v testech smyslu pro humor, gramatiky a logiky, hrubě přeceňovali svůj výkon a schopnosti. Respondenti, kteří se v testech umisťovali průměrně ve 12. percentilu¹⁾, se mylně domýšleli, že dosáhli 62procentního úspěchu. Jejich optimistický odhad vlastních schopností měl příčinu v nedostatečné způsobilosti rozlišit správné řešení od chybného a v omezené metakognici (náhledu na sebe sama). Čím vyšší metakognitivní způsobilost účastníci projevili, tím lépe si naopak uvědomovali meze svých schopností. Jak před sto lety poznamenal Charles Darwin, „ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí“.

Nekompetentní osoby postrádají to, co kognitivní psychologové nazývají metakognicí či sebekontrolou (self-monitoring skills). Tyto pojmy odkazují na schopnost vědět, jak dobře si člověk vede, když má posoudit, kdy se mu zadařilo a kdy se pravděpodobně dopustil chyby. Ilustrací této tendence je „efekt nadprůměrnosti“ čili sklon průměrného člověka věřit, že uspěl nad průměrem.

Pokud se probereme psychologickou literaturou, narazíme opakovaně na zjištění, že začátečníci mají chudší metakognitivní dovednosti než experti. Třeba ve fyzice byli začátečníci méně přesní při odhadování obtížnosti fyzikálních problémů než zkušení kolegové. Úsudky začínajících šachistů, kolik pokusů budou potřebovat k zapamatování daného postavení na šachovnici, byly méně přesné než odhady mistrů. V tenisu byla schopnost začátečníků posoudit úspěšnost odpalů méně pravděpodobná ve srovnání se zkušenými hráči. Dále například sociálně neobratné děti si z velké části neuvědomovaly své nedostatky ve společenském vystupování. Průměrní studenti byli méně přesní při hodnocení svých výkonů ve studiu: studenti, kteří si vedli špatně v testech ve srovnání se studenty s dobrým prospěchem, méně přesně předpovídali, které otázky budou mít správně. Slabí čtenáři byli méně schopní zhodnotit své porozumění textu, než jak to odhadovali zkušení čtenáři. Konečně řidiči, kteří byli viníky dopravních nehod nebo propadli při řidičských zkouškách, činili horší předpovědi o své výkonnosti při měření pohotovosti svých reakcí než ostřílení řidiči.

Tyto empirické důkazy naznačují, že nekompetentní jedinci mají obvykle větší potíže uvědomovat si skutečnou úroveň svých schopností, než jak to zvládají kompetentní lidé, a že nedostatek metakognitivních dovedností může tento nedostatek ještě více prohloubit. Již zmínění psychologové Justin Kruger a David Dunning ve své studii Neschopní, a nevědí o tom (Unskilled and Unaware of It), publikované v lednu 2009 v časopise Journal of Personality and Social Psychology, popisují průběh sady experimentů, pro které vymezili tyto výzkumné předpoklady:

V každém z experimentů předložili badatelé účastníkům testy, které měřily jejich schopnosti a důvtip v doménách smysl pro humor (studie 1), logické uvažování (studie 2) a anglická gramatika (studie 3). Po skončení testování autoři vždy požádali účastníky, aby zhodnotili, jak si v testech vedli. Ve všech studiích autoři předpověděli, že účastníci budou obecně přeceňovat své schopnosti a výkon vzhledem k objektivním kritériím. Současně autoři předpověděli, že ti, kdo se v testech projevili jako neschopní (tj. ti, kteří skórovali ve spodní čtvrtině), si nebudou své slabé výsledky uvědomovat.

V první studii se badatelé rozhodli prozkoumat, jak lidé nahlížejí sebe sama co do schopnosti odhadovat reakce jiných lidí na humor. K tomu, abyste mohli předpovědět, co budou ostatní lidé vnímat jako vtipné a co ne, musíte mít jemný cit pro porozumění vkusu ostatních. Badatelé předložili účastníkům řadu vtipů a požádali je, aby každý z nich ohodnotili podle míry humornosti. Pak porovnali hodnocení účastníků s hodnocením, které sestavila expertní skupina, jmenovitě profesionální komici, kteří se živí tím, že dobře vnímají, co je vtipné, a zprostředkovávají to svým posluchačům. Srovnáním s hodnocením expertů badatelé usuzovali na schopnost účastníků rozpoznat humor.

Účastníky bylo 65 studentů Cornellovy univerzity²⁾. Badatelé vytvořili dotazník o 30 položkách, které vykazovaly různou míru humoru. Jednalo se o vtipy převzaté od Woodyho Allena, Ala Frankena a z knihy „opravdu pošetilých žertů“ od Jeffa Rovina. Kvalita vtipu byla ověřena u osmi profesionálních komiků, kteří každý vtip posuzovali na škále od 1 (vůbec ne vtipné) až po 11 (velmi vtipné). Účastníci následně hodnotili každý vtip na stejné 11tibodové stupnici, jakou používali komici. Poté účastníci porovnávali svou „schopnost rozeznat, co je vtipné“ s průměrem ostatních studentů. V tomto a ve všech následných experimentech používali žebříček v rozsahu 0 (ve srovnání s ostatními jsem na samém dně), 50 (jsem přesně průměrný) na 99 (jsem na samém vrcholu).

Jak je patrné z grafu 1, experiment odhalil, že ti, kdo si ve srovnání s vrstevníky vedli obzvlášť žalostně, si tuto skutečnost v podstatě neuvědomovali. Účastníci, kteří se v testu umístili ve spodním kvartilu testu, hrubě přecenili své pořadí, a to až o 46 percentilních bodů.

 

Lze samozřejmě namítnout, že kategorie jako krása či humor mohou být velmi subjektivní a obtížně měřitelné. Proto badatelé realizovali další výzkum, jehož předmětem bylo logické uvažování. Výzkumný vzorek tentokrát tvořilo 45 vysokoškolských studentů, kteří vypracovávali test logického uvažování s 20 položkami. Poté účastníci provedli odhady svých schopností a výkonnosti. Jednak porovnali svou „schopnost všeobecného logického uvažování“ s ostatními účastníky výzkumu, za další odhadovali, na kolik testovacích otázek správně odpověděli. Výsledky jsou vyznačené v grafu 2.

Obdobně si pokusné osoby vedly v testu z gramatiky (třetí studie). Každá položka testu obsahovala větu, ve které byl podtržen určitý gramatický jev. Účastníci měli posoudit, zda je podtržená část gramaticky správná, nebo má být změněna na jednu ze čtyř nabízených možností. Výsledky byly prakticky identické se studií 2. V souhrnu tyto výzkumy přinášejí doklady o tom, že lidé mají sklon zastávat přehnaně optimistické a špatně kalibrované názory na sebe sama. Usvědčuje ty, kdo mají omezené znalosti v určité doméně znalostí/dovedností, že činí mylné závěry a dělají politováníhodné chyby – současně je ale jejich nekompetence zbavuje schopnosti si své nedostatky uvědomovat, a tedy i odstraňovat.

Tento neradostný závěr lze do značné míry zobecnit a vztáhnout ke kterémukoli oboru lidské činnosti. I když výzkumy výše nebyly realizovány s učiteli a zkoumanou doménou nebyly pedagogické kompetence, lze usuzovat, že začínající učitelé budou v zásadě ohroženi stejnými biasy, slepými skvrnami, které jim budou bránit v objektivním sebehodnocení, a tudíž zlepšování jejich profesního výkonu. Například když vedu rozhovory se začínajícími učiteli po proběhlé hospitaci, reflektujeme společně hodinu podle vybraných kritérií, jako třeba „pozornost žáků“ či „srozumitelnost výkladu“ s pomocí škály 1 až 6. Nejdříve každý z nás (hospitovaný učitel a já) sám za sebe vyznačí příslušné hodnoty a následně diskutujeme, nakolik se naše pohledy shodují a v čem. Bez nároku na objektivní zhodnocení mohu potvrdit svoji dlouhodobou zkušenost, že méně kompetentní učitelé si také méně uvědomují, jakými problémy jejich výuka trpěla.

Tato skutečnost představuje pro začínajícího učitele a přeneseně pro jeho žáky a školu značné riziko. Tím spíše, že začínající pedagog pracuje povětšinu času ve třídě sám, bez možnosti kalibrovat svůj výkon srovnáváním s kolegy experty, a tak se průběžně zlepšovat. Právě zde se aktualizuje potřeba systematické podpory při uvádění začínajících učitelů do profese prostřednictvím tzv. uvádějících učitelů.

Chceme-li vyvést začínající učitele z nevědomosti (nekompetence), bude nezbytné, aby

Právě bod číslo 2 vyžaduje od začínajících učitelů, aby si s pokorou uvědomovali, že „nikdo učený z nebe nespadl“, a byli ochotní na sobě dále pracovat. Že je v tomto uvědomění jejich metakognice přirozeně limituje, jsme si ukázali na mnohých příkladech začátečníků výše.