Prevence (nejen) na papíře

Česká republika má jeden z nejpropracovanějších konceptů prevence rizikového chování v Evropě, za což vděčíme týmu prof. Miovského z Kliniky adiktologie 1. LF UK, který v rámci projektů VYNSPI I a II vypracoval příslušný teoretický model.¹⁾ Na legislativní úrovni je prevence řízena kromě školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících také vyhl. č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb, včetně příslušné přílohy o standardních činnostech školního metodika prevence²⁾ (18 povinností!), a vyhl. č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, kterou se stanovuje 250hodinové specializační studium jako předpoklad pro výkon této činnosti. Na exekutivní úrovni stát disponuje oddělením institucionální výchovy a prevence MŠMT, systémem krajských školských koordinátorů prevence a oblastních metodiků prevence v pedagogicko-psychologických poradnách.

Vývoj oblasti je řízen řadou strategických dokumentů na úrovni státu³⁾, krajů i obcí a nakonec i každá škola je od 1. 9. 2016 povinna zpracovávat svůj vlastní preventivní program (§ 7 odst. 3 vyhl. č. 72/2005 Sb.). Jako vodítka pro svou činnost mají školy k dispozici metodické pokyny a doporučení MŠMT,⁴⁾ individuální výchovný program⁵⁾ a také řadu pomáhajících organizací. Pro centra primární prevence MŠMT vytvořilo systém certifikace odborné způsobilosti poskytovatelů programů školské primární prevence rizikového chování⁶⁾ garantovaný NÚV, který však není právně ukotvený a slouží pouze v některých krajích jako podmínka pro přidělování dotací. Samo MŠMT certifikaci pro své dotační tituly nevyžaduje.

Česká školní inspekce ve své tematické zprávě z roku 2016⁷⁾ popsala reálný stav fungování uvedeného schématu, který značně omezuje realizaci jinak kvalitně navrženého konceptu. Pouze 33 % školních metodiků prevence mělo absolvováno specializační studium, 20 % škol nemělo zpracováno krizové plány pro rizikové jevy a jen polovina škol byla v kontaktu s oblastním metodikem prevence. Zpráva vznikla v reakci na šok pedagogické i širší veřejnosti, který vyvolaly události na pražském Třebešíně⁸⁾, a to jak z hlediska agresivity útoků žáků na jejich učitelku, tak z hlediska nekompetentního řešení situace ze strany školy. Odezvou na takto obnaženou realitu ve školách bylo vypsání dotačního titulu MŠMT Bezpečné klima v českých školách 2017, které přineslo k jinak poměrně chudému financování prevence ze strany MŠMT (cca 20 mil. Kč/rok) dalších 10 mil. Kč. Tento titul byl vypsán také pro rok 2018, avšak v průběhu prázdnin byl pozastaven s poukazem na OP VVV⁹⁾, což mnohé školy s rozpracovanými projekty zaskočilo. Rok 2017 pak přinesl další nepříjemné překvapení, když spolu s celým tzv. kariérním řádem bylo odmítnuto dlouho odkládané snížení přímé pedagogické činnosti pro školní metodiky prevence peticí iniciovanou Pedagogickou komorou, z. s., a následně také Parlamentem ČR. Další data by mohl přinést prozatím dobrovolný systém výkaznictví preventivních aktivit zajišťovaný NÚV¹⁰⁾, avšak veřejně dostupné výstupy prozatím nejsou k dispozici.

Kromě těchto (kvantitativně) popsaných strukturálních oblastí je nutná hlubší (kvalitativní) sonda do situace, která čerpá z terénní praxe. Původně poměrně striktně vymezená oblast (protidrogové) prevence z 90. let se přes nultá léta rozšířila do vztahové oblasti a v poslední dekádě pochopitelně také do digitálních technologií. Proto pokud dnes hovoříme o prevenci, nelze ji fakticky oddělit od gramotností získávaných napříč vzdělávacími oblastmi, zejména pak od sociální (šikana, xenofobie), finanční (gambling), zdravotní (obezita, sexuálně rizikové chování, návykové látky) a (netolismus, hate crime). Tato situace přináší zvýšené kvalifikační nároky na pracovníky v prevenci, ať už na úrovni škol, nebo v preventivních organizacích. Těch se ovšem nedostává, a to jednak kvůli vysoké fluktuaci na dané pozici, často obsazované mladými pedagožkami, které odcházejí na rodičovské dovolené či opouštějí školství, jednak kvůli vyčerpání, až syndromu vyhoření u kolegyň, kterým nebyla zajištěna supervize nebo obdobná péče. Na úrovni neziskových organizací se pak navíc jedná o nedostatečné a nestabilní financování, neboť jejich existence je zpravidla plně závislá na jednoletých dotacích.

I přesto, že popsaná situace nevyznívá pro prevenci příliš pozitivně a představovali bychom si progresivnější vývoj, od 90. let došlo jak na straně systému, tak na straně škol a organizací, ale zejména jednotlivých pracovníků k významnému kvalitativnímu posunu. Rok 2018 pak přináší nové příležitosti, jak oblast dále kultivovat. Byla zahájena příprava nové národní strategie prevence na období 2019-2022, připravují se změny RVP, které mají vést ke zrušení průřezových témat (včetně OSV), probíhá revize certifikačního řádu organizací. Kromě vývoje těchto dokumentů patří mezi velmi ožehavá témata také absence závazného výkladu k postupu pro testování žáků při podezření na intoxikaci návykovými látkami, v praxi obtížně uchopitelný postup pro zjišťování a řešení šikany na základě příslušného metodického pokynu MŠMT, zajištění efektivní spolupráce mezi školami a odbornými organizacemi, způsob práce v třídnických hodinách, nevhodné zařazování všeobecné prevence ve třídách s potřebou selektivní prevence, odladění odborné terminologie atd.

Popsaným oblastem se proto budeme postupně věnovat v cyklu článků, které zaměříme na praktickou využitelnost ve školách a preventivních organizacích.