Virtuální hospitace

První a druhá fáze zavádění online výuky

Uplynul měsíc od vyhlášení nouzového stavu a uzavření škol. Postupně učitelé začali s žáky a studenty komunikovat na dálku a adoptovat moderní technologie pro distanční vzdělávání. Na samém začátku krize bylo úkolem škol především rychle nastavit celkový systém, zprovoznit příslušné komunikační platformy a zpřístupnit učení na dálku všem dětem. V této fázi, když už bylo jasné, že se nejedná o virové prázdniny na týden či dva, ale že se žáci do lavic nevrátí v řádech měsíců, šlo především o akčnost škol – rychlou reakci na nově vzniklou situaci, aby si vzdělávání žáků uchovalo alespoň nějaký řád. Změny byly zaváděny prakticky ze dne na den, spíše živelně než systematicky, což bylo vzhledem k okolnostem přirozené.

Nyní, po dvaceti školních dnech, během kterých jsme všichni sbírali zkušenosti – jak na straně učitelů, tak na straně žáků a jejich rodičů, a kdy můžeme konstatovat, že ve většině škol se již podařilo získat nad situací kontrolu, ale nadchází druhá fáze. V té se nyní musíme začít orientovat na kvalitu distanční výuky, kterou žákům poskytujeme. Je zřejmé, že standardní nástroje k řízení kvality vzdělávání budeme moci nadále používat jen značně omezeně.

Objektivní těžkosti distančního vyučování

Čelíme zde skutečnosti, že nejen žáci, ale i učitelé jsou nyní izolováni a odkázáni na komunikační technologie. Do hry zde vstupuje nejen digitální gramotnost, jak si jednotliví učitelé poradí s technickou stránkou věci a zvládnou zprostředkovat žákům odpovídající edukační podněty na ploše 1280 x 720 pixelů monitoru s využitím dostupných aplikací (MS Teams, Google Classroom, Zoom atd.).

Stejně náročnou výzvou je omezená interakce s žáky zúžená v lepším případě na audio a video signál, zbavená periferního vidění, popírající tradiční zóny proxemiky (význam fyzické vzdálenosti, kterou mezi sebou komunikující subjekty udržují) a převracející naruby principy skupinové dynamiky tradiční třídy.

Do třetice zde hrají podstatnou roli osobnostní rysy a postoje učitele. V situaci, kdy je každý pedagog zcela autonomní, se aktualizují dovednosti sebeřízení, time-managementu, organizace práce, optimismus a resilience (psychická odolnost tváří v tvář problémům, neúspěchům a zvládání nejistoty), proaktivita (rozhoduji se sám a nečekám na pokyny, které nepřijdou) a celkově zodpovědnost za to, jak jsem se k aktuálně neradostné situaci postavil, co své žáky dokážu naučit navzdory okolnostem a jakým vzorem jim v této krizi budu.

Konečně zbývá i metodické hledisko, tedy nakolik učitel dokáže i v rámci distančních forem vzdělávání vyvážit poměr frontální výuky (typicky streamovaný videa), horizontální komunikace a spolupráce mezi žáky (online chat), samostatné práce, samostudia a odevzdávání úkolů (do cloudových úložišť).

Zviditelnění výuky

Přitom všem je nyní učitel vytahován na světlo a jeho působení se stává viditelným již nejen pro žáky, ale i pro rodiče, kolegy, nadřízené a širokou veřejnost. Je jedině přirozené, že po letech, kdy učitelé pracovali ve třídě výhradně sami, ztrácejí před očima veřejnosti, vystaveni veřejnému posuzování a hodnocení své práce, sebedůvěru. Pro učitele bylo vždy důležité předvídat vývoj dění ve třídě a mít situaci pod kontrolou – nyní, když o tuto kontrolu přišli, ztrácejí i odvahu vystoupit z komfortní zóny.

Dobrou zprávou nebo – chcete-li – polehčující okolností nicméně je, že veřejnost je většinově srozuměná, že nic nebude ze začátku dokonalé, a je nám připravena prominout chyby: všichni chápou, v jak složité situaci se nyní učitelé nacházejí a že potřebují čas, aby kvalitu distančního vzdělávání vyladili, ponaučili se z chyb a omylů. Tato doba hájení však nebude trvat věčně. Dopustit se chyby není ostudou, trapné ale je, pokud tutéž chybu opakujeme i nadále, aniž bychom ji reflektovali a změnili naši praxi.

Role managementu

A zde se dostáváme k aktuálním úkolům managementu školy: podporovat učitele, aby na sebe brali riziko, ověřovali možnosti distanční výuky, pokoušeli se o nové věci – a nutně při tom i chybovali; aby se ale tyto chyby neopakovaly a učitelé na nich profesně rostli. Je tedy třeba, aby management monitoroval úroveň výuky a současně pomáhal učitelům kvalitu jejich vyučování zlepšovat na základě kritické (sebe)reflexe. K tomuto účelu se ve školství etabloval specifický nástroj – hospitace ve výuce.

Chceme-li za současných podmínek řídit kvalitu (online) školy, musíme zjišťovat data o kvalitě pedagogického působení jednotlivých učitelů a vzdělávacích výstupů dosahovaných žáky, které o této kvalitě objektivně vypovídají, a kontrolovat dodržování standardů. Přitom musíme mít stále na paměti zásadní omezení distanční výuky, jak jsme je pojmenovali výše.

Hospitace k ověření provozu školy

V uplynulém měsíci tedy bylo namístě, pokud se vedení školy cíleně ujišťovalo, že online výuka probíhá ve stanovených časech a v domluveném rozsahu. Za běžných podmínek ředitel po zvonění prošel školu, aby se přesvědčil, že všude bylo zahájeno vyučování podle rozvrhu a učitelé jsou ve třídách. Hluk (popřípadě řev) vycházející z učebny byl průvodním znakem nepřítomnosti pedagoga a základním nástrojem byl rozpis pohotovostí k suplování. Ve virtuální škole tuto možnost nemáme.

Online učebny neexistují ve fyzickém světě, ale pouze jako URL adresa v internetovém prohlížeči. V tomto labyrintu snadno ztratí cestu do učebny žák, učitel i ředitel. V běžném světě bloudícího žáka nebo nového kolegu do učebny snadno nasměrujete. Abyste jim mohli ukázat cestu i v cloudu, je nezbytné, aby vedení školy mělo k dispozici aktualizované odkazy do všech virtuálních učeben. Proto se vyplatí mít těchto odkazů jen omezené množství na delší dobu: buď jeden odkaz pro konkrétní třídu (např. 9.A), do které se podle rozvrhu v určený čas připojí žáci i učitel, nebo jeden odkaz pro každého vyučujícího, k němuž se připojí žáci vždy na konkrétní hodinu v rozvrhu. Takové množství linků lze udržet pod kontrolou a je zcela legitimní, pokud se pracovník vedení na začátku do místnosti přihlásí, pozdraví se s žáky a vyučujícím, popřeje jim hezký den a zase se odhlásí. Postupem času vedení školy zjistí, které místnosti jsou rizikové a kteří kolegové potřebují více pozornosti.

Obdobně by vedení mělo vyhodnocovat absenci žáků ve výuce. Tu bude sice řešit primárně třídní učitel, k celkovému přehledu o dění ve virtuální škole je však i tento údaj směrodatný.

Hospitace k ověření kvality výuky: zásady

Pokud jde o zjišťování kvality online vyučování cestou celohodinové hospitace nadřízeného pracovníka ve výuce učitele, zde doporučuji vycházet ze stejných obecně lidských a profesních zásad.

Učitelé především potřebují mít pocit bezpečí. Je tedy na hospitujícím, aby se postaral, že daný vyučující bude chápat smysl hospitace jako formu kolegiální podpory v úsilí o dosažení vyšší kvality výuky. To platí v cloudu stejně jako v kamenné škole. I když si můžeme myslet, že předem ohlášená hospitace bude „divadlem“ pro ředitele, přinejmenším poznáme, co hospitovaný kolega považuje za dobré vyučování a kde má strop svých možností, popř. o čem se domnívá, že chceme vidět. To je vždy hodnotné východisko pro navazující pohospitační rozhovor, který je z hlediska rozvoje učitele cennější než samotná hospitace.

Velmi se mi osvědčuje, pokud se společně s učitelem stanoví cíl hospitace, tedy několik (málo) oblastí, na něž se bude hospitující soustředit. Tím se hospitovaný může lépe připravit, může nám problémy lépe „nasvítit“, odkrýt a může těchto několik oblastí během výuky sám lépe kontrolovat. Platí, co jsme uvedli výše – chyby nejsou ostudou, musejí se ale společně identifikovat, pojmenovat a stanovit postup, jak je v budoucnu eliminovat.

Oblasti hospitování

Velmi tedy doporučuji, aby ředitel školy, třeba i s využitím tohoto příspěvku, svým kolegům vysvětlil, proč nyní začne hospitovat, že tak činí z odpovědnosti za kvalitu výuky ve škole a že cílem těchto hospitací primárně není kontrola, ale podpora. Ředitel samozřejmě musí být autentický, tedy musí toto prohlášení myslet upřímně. Platí, že ředitel je ve své funkci jen tak úspěšný, jak úspěšní jsou jeho učitelé při doručování podnětů k učení jejich žákům.

Okruhy, na které bych doporučil se při hospitování virtuálních hodin zaměřit, mohou být třeba tyto:

1. Byli ve výuce přítomní všichni mí žáci? Co je s těmi, kteří chyběli? Jakým způsobem mohou zameškanou látku dohonit?
2. Nastavil jsem ve výuce taková pravidla, která zaručovala řád a pořádek a umožňovala mi mít třídu a jednotlivé žáky pod kontrolou a současně dávala příležitost žákům aktivně se do hodiny zapojit?
3. Podařilo se mi prostřednictvím technologií přenést na žáky příslušný vzdělávací obsah? Jaké problémy technického rázu se vyskytly a jak jsem je (vy)řešil?
4. Čím se tato online výuka lišila od toho, jak bych hodinu odučil za běžných podmínek? Co se „ztratilo v překladu“? Jak jsem to nahradil? Jak si bez toho žáci vedli? Co si žáci z hodiny odnesli?
5. Jak se mi dařilo žáky aktivizovat, zapojovat a přenášet na ně odpovědnost za vlastní učení?
   A hlavně:
6. Na co si musím dávat pozor příště, co musím předpokládat, s čím musím počítat? Co jsem se dnes naučil?

Otázek by byla celá řada, ale jak jsme si řekli: méně je někdy více. Aby byla i virtuální hospitace přínosem pro všechny zúčastněné, je důležitá důvěra, bezpečí, otevřenost a struktura a konstruktivní přístup. A i když se pohybujeme v nekonečných pustinách kyberprostoru, zůstáváme lidským bytostmi se všemi našimi potřebami a omezeními.

Zdroj: Pro Řízení školy online - Pracovní situace PhDr. Jan Voda, Ph.D.