Děti

Vzhledem k rostoucím počtům různých typů onemocnění a zdravotních problémů českých dětí vyvstává otázka, kdo a jakým způsobem je má ošetřovat během pobytu ve škole, v družině nebo na školním výletě. Nadto vzhledem k inkluzi je i v běžných základních školách stále více dětí s postiženími nebo chronickými nemocemi. Opakovaně se objevují nejasné otázky ohledně odpovědnosti a povinností na jedné straně rodiny dítěte, na straně druhé pedagogů a škol.

Musíme připustit, že dnešní děti jsou v mnoha ohledech vyspělejší, než byly dřívější generace. O spoustě záležitostí mají hojné informace a podle své individuální vyspělosti s nimi pracují. I dospělí se s nimi baví o věcech, které dříve byly určeny až mnohem starším a o kterých děti ani neměly vědět, a už vůbec k nim vyslovovat názor. V dnešním výrazně liberálnějším výchovném přístupu oproti dřívějším generacím se děti snaží prosadit vlastní přání, požadavky, představy. A my jim k tomu vytváříme i větší prostor.

Odpovědnost za škodu obecně je upravena hned v několika zákonech. Mezi ty základní patří občanský zákoník1) , zákoník práce2) a trestní zákoník3) a ve vztahu ke školám samozřejmě také školský zákon4).

Tematická zpráva ČŠI

Případy řešení násilí v blízkých vztazích na půdě školy nejsou bohužel výjimkou. Ze statistik vyplývá, že průměrně 2 až 3 žáci ve školní třídě zažívají násilí v blízkých vztazích. Jak má škola v případě podezření na týrání dítěte rodiči či blízkými příbuznými spolupracovat s policií? Jaké kroky mohou pracovníci školy od policie očekávat po nahlášení svého podezření? A jak probíhá podání vysvětlení žáka na půdě školy? Hostem podcastu Centra LOCIKA byl plukovník Luděk Cuták, který odpovídal na nejčastější otázky pedagogických pracovníků ohledně řešení případů násilí v blízkých vztazích ze strany policie.

Dnem 1. 1. 2024 nabyla účinnosti novely, která mění vyhlášku č. 74/2005 Sb., o zájmovém vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. Touto novelou došlo k rozšíření možného osvobození od úplaty nebo snížení úplaty za školní družinu nebo školní klub o rodiny pobírající přídavek na dítě. O osvobození bude možné žádat od začátku školního roku 2024/25, tzn. od 1. 9. 2024, pokud zákonný zástupce prokáže řediteli školského zařízení, že pobírá přídavky na dítě. Tuto skutečnost prokáže zákonný zástupce "Oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory - přídavek na dítě".

Často pláče, straní se kolektivu, je mu nepříjemný hluk a má své specifické potřeby. Mnoho lidí tyto děti nazývá mamánky, ale nemusí to tak být. Můžou být dětmi tzv. vysoce citlivými.

Také vás už zvedá ze židle neustálé kritizování učitelů a vzdělávacího systému? Zdá se, že v posledních letech všichni vědí nejlíp, jak se mají děti učit a jak to má ve školách vypadat. Tedy – všichni, kdo ve školách nepracují.

Jsme poněkud alergičtí na práva dětí. Málokdy opomeneme podotknout, že dnešní děti mají práv hodně, dost dobře se většinu z nich snaží uplatnit a využít, ale s naplňováním povinností mají značné potíže. Přesto bych si dovolil zavést a propagovat ještě jedno další právo dětí, které bychom měli zajistit a naplnit v podstatné míře my blízcí dospělí. Samotné děti jeho uskutečnění tentokrát určitě vymáhat nebudou, protože o něm nevědí, a i kdyby, tak by stejně netušily, jak je pro jejich život důležité. Samy si navíc naplnění této potřeby skutečně zařídit nedokážou.

Možná někteří z vás zaregistrovali na konci loňského roku zprávu vyjadřující se k otázkám v šetření Mapa školy. Do projektu, který sleduje klima na českých školách, se zapojilo téměř 30 tisíc žáků základních škol a přes 21 tisíc rodičů. Nejen o zajímavých výsledcích jsme si v následujícím rozhovoru povídali s Annou Tzurnou, vedoucí projektu Scio – Mapa školy.

Některé děti kolem vstupu do prvního ročníku základní školy vždycky vyslovovaly špatně. A nikdy jich nebylo úplně málo. Zčásti jde o záležitost individuálního vývoje, a tedy i odlišného tempa zrání, takže při osvojování řeči a jazyka v dětské populaci jsou přirozeně značné rozdíly. Podstatný díl problému však jde jednoznačně na vrub prostředí, tedy především rodiny.

Přestože se v dětských knihovnách knihy vyskytují, zájem o ně opadá. Dnešní doba nabízí nepřeberné množství aktivit, zábavy a možností. Nabídka elektroniky roste raketovou rychlostí a dětem se dostává do ruky mnohem dříve, než by mnohdy bylo nutné. Není se tak čemu divit, že děti nejeví takový zájem o klidové aktivity bez zvuků a obrazovky, které by s nimi nějak interagovaly anebo fungovaly na jedno kliknutí.

Většina z nás bude souhlasit s tím, že duševní zdraví je stejně důležité jako to fyzické. Jak to ale vlastně vypadá, když pečujeme o zdraví někoho jiného? A kdo nám řekne, co máme dělat, když nám přijde, že dítě „není úplně v pohodě“? Jak moc velkou roli hrají změny související s pubertou a je vůbec v naší kompetenci do situace zasahovat? A pokud ano, co dělat, když zjistíme, že se děje něco vážnějšího, než se nám na první pohled zdálo? Není někdy vlastně lepší to přejít a zřeknout se odpovědnosti za to, co se bude dít dál?

Podpora rozvoje správného vidění u dítěte v předškolním věku je velmi důležitá, protože mnoho nedostatků, které by měly závažný dopad na vzdělávání po zahájení povinné školní docházky, je možné napravit a dopad zrakového znevýhodnění na vzdělávání tak minimalizovat. U dětí se zrakovým postižením vyššího stupně je nutné cíleně rozvíjet specifické dovednosti, jejichž rozvoj umožní další vzdělávání.

Školství je sice hromadné, nicméně stále více nás zajímají výsledky, ale i osudy jednotlivých dětí. Dnes totiž víme, že neučíme školu nebo třídu, ale konkrétní žáky. Fandu ze 3. B a Lenku z tercie A.

Při úvahách o životě preferujeme leckdy prázdnou skořápku před obsahem. Například zdůrazňujeme, že pouze „tradiční rodina“ je vhodná pro děti. Jen kdyby člověk věděl, která přesně je ta tradiční rodina a kde tedy můžeme čerpat reálnou inspiraci. Snad jedině v knihách, protože životní realita se vždy poněkud lišila.

Z čeho naše děti dnes čerpají naději, víru, optimismus, přesvědčení, že je na světě a v životě dobře a že bude dobře i nadále? Z čeho je čerpaly dřív, tedy před koronavirem?

Dítě by mělo přicházet po nemoci do mateřské školy až po úplném vyléčení, tedy po ukončené léčbě. Kdo o tom však rozhoduje, zda je dítě skutečně již zdravé?

Za své sedmnáctileté působení ve školách jsem zjistila, že není nijak výjimečným jevem situace, kdy učitel-rodič má ve stejné škole, kde vyučuje, i své dítě. Tato konstelace s sebou přináší mnohé situace, které i v souvislosti s povahou a projevem chování dítěte samotného mohou být náročné.

Je určitě více než obtížné přetavit vlastní velmi negativní životní zkušenost do pomoci ostatním. Tomáš Paprštein to dokázal. Sám byl jako žák základní školy několik let sexuálně zneužíván třídním učitelem a nyní, v dospělosti, jezdí po školách, vydává knihu a nabízí besedy, během nichž popisuje, co se mu stalo, ale hlavně radí, jak tomu předejít. „Chci ukázat, že i tak těžké zkušenosti se dají zvládnout a že jde začít žít hezký život.“ Onen učitel svou vinu dodnes popírá a po uplynutí podmíněného trestu se vrátil k pedagogické profesi.