Kázeň

Velkou část problémů ve škole musíme připsat jednoznačně samotnému dítěti. Můžeme sice spekulovat, že k nim přispěla dosavadní rodinná výchova, osobní psychický nebo zdravotní problém, působení učitele, spolužáků… Nicméně v posledku se samo dítě „rozhodne“, že něco provede. Někdy se vcelku bystře právě na vnější podmínky vymlouvá. Ovšem je celá řada situací, kdy samotné dítě nemůže ovlivnit průběh a výsledek a jde opravdu v plné míře o důsledek přístupu rodičů. Někdy i situace v rodině.

Zásadní výzvu pro učitele představuje požadavek, aby fakticky zajistil takové prostředí ve třídě, ve kterém se mohou efektivně učit všichni žáci. Každé dítě ve třídě má právo na vzdělání a tohoto práva je není možné svévolně zbavovat žádným způsobem. Každé dítě skutečně znamená každé – jestliže se učitel např. významným způsobem musí zabývat delší dobu jedním problémovým žákem, je pravděpodobné, že u ostatních není naplňováno toto právo na vzdělání (učiteli uváděné ztráty vyučovacího času při hodinách jsou při hodinách z různých důvodů značné). Na druhé straně nepochybně i učitel má právo na vhodné pracovní podmínky, aby mohl odpovídajícím způsobem plnit své pracovní povinnosti a současně aby bylo chráněno jeho fyzické i psychické zdraví. Neměli bychom zapomínat na to, že rovněž děti mají své povinnosti, jejichž plnění garantují rodiče.

Článek se zabývá způsoby řešení problémového chování žáků (nikoli těch se speciálními vzdělávacími potřebami) a zaměřuje se na využívání záchytných místností ve školách, oddělení žáka od třídy a některá další opatření.

Některé věci ve škole bereme za takovou samozřejmost, že nás ani nenapadne, že by mohly být předmětem pedagogického výzkumu. A že na základě poznatků z tohoto výzkumu bychom mohli uvažovat o jejich změně. Jedním z takových fenoménů, přítomným v každé škole, je tzv. zasedací pořádek. Pozičním preferencím učitelů a žáků při obsazování prostoru školní třídy se věnovala studie Jarmily Bradové z roku 2012.

Pod pojmem výchovná opatření se skrývají jak pozitivní, tak negativní opatření výchovného charakteru, které může škola či školské zařízení při poskytování vzdělávání a školských služeb z podmínek stanovených školským zákonem, případně jeho prováděcími právními předpisy, žákům a studentům udělovat. Z formulace § 31 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), vyplývá, že udělení výchovných opatření v tomto smyslu nepřichází v úvahu v případě dětí v mateřské škole, a to s ohledem na jejich věk a volní vyspělost.

Zatímco právní nástroje (či přímo sankce) jsme v případě porušení povinností ze strany rodičů museli hledat v rámci celého právního řádu, opatření sankčního charakteru při protiprávním či jinak nežádoucím chování žáků nalezneme přímo ve školské legislativě. 

Kázeň – slovo, které se vždy objeví, pokud mluvíme o výuce, škole nebo vztazích mezi dětmi. Otázky typu jak zajistit, aby děti poslouchaly, a jak je motivovat. Jak dokázat, aby bylo ve třídu ticho, aby se duti respektovaly, aby muly navzájem dobré vztahy, aby se nešikanovaly, aby si nenadávaly, aby nenadávaly na dospělé nebo dokonce dospělým.

Odměny a tresty slouží jako pedagogické nástroje k posílení žádoucího vzorce chování, anebo k potlačení nežádoucího. Jejich užití musí předcházet konkrétní důvod a jsou pouze pedagogickou cestou, nikoliv pedagogickým cílem. Nastavení jednotných „trestních školních zákoníků“ je nejen nemožné, ale i zbytečné. Tresty používané ve škole se musí nutně vztahovat pouze k chování a jednání, které proběhlo v době, kdy na něj škola mohla mít vliv. U odměn toto pravidlo překvapivě neplatí. Odměnám se tento text hlouběji nevěnuje, protože to nebylo jeho cílem.