Zamyšlení nad

Milí kolegové, rád bych se s vámi podělil o jeden svůj nedávný zážitek. Byl jsem na koncertu mých oblíbených pražských symfoniků FOK, s nimiž hrál coby sólista ve Straussově koncertu...

Moudrost si asi vždy spojujeme spíše s pokročilejším věkem jako s jedním možným a pravda nepříliš častým vyústěním rozvoje jedince. Možná dnes tato charakteristika dokonce poněkud ztrácí svou hodnotu, protože v rychle se proměňujícím světě mnohem víc hledíme kupředu, dáváme až mechanicky bohatou příležitost mladým lidem a novým poznatkům, myšlenkám, nápadům. Leckdy však vcelku bez ohledu na jejich faktický přínos. Minulé zkušenosti tak částečně představují historickou kulisu, kterou nemůžeme popřít, ale větší poučení si z nich nebereme. Takže pak opakujeme zbytečné chyby z pouhé neznalosti. Je však třeba zároveň uznat, že minulé zkušenosti jsou v mnoha oblastech dnes skutečně prakticky nepoužitelné.

Stejně jako jsou obrovské rozdíly mezi dětmi, dospělými, totéž platí v přístupu k životu i pro nás zkušenější.

Učitelé si občas stěžují, že některé psychologické výklady jsou pro ně příliš akademické, teoretické, že neodrážejí a nevysvětlují tu realitu, kterou znají. Vytýkají nám, že někdy zcela zbytečně používáme nesrozumitelné pojmy. Přitom tyto pojmy slouží často k označení běžně známé a jednoduše pochopitelné zkušenosti každého z nás. Mají však úplně stejnou pravdu, jako když jim samotným vytýkáme, že neukazují žákům dostatečně přesvědčivě propojení vyučované látky s jejich aktuálním i dospělým životem.

Jak se mohou školy zbavit nálepky „příliš běžné“ školy méně elitářskými způsoby? Na spádovou turistiku si většinou stěžují školy, které jsou kvůli ní přeplněné. Ještě více jsou však tímto jevem zasaženy školy, jimž se rodiče vyhýbají.  

Hromadnost a přetrvávající jednotnost představují podle mého přesvědčení velkou brzdu rozvoje českého školského systému a hlavně jeho výsledků. Koneckonců asi přispívají i ke snížené spokojenosti žáků v něm. Týkají se míry aktuálních požadavků, edukačních postupů, hodnocení výsledků. Neuvěřitelnou psychickou rozmanitost i značné vývojové odlišnosti se snažíme vtěsnat do víceméně jedné šablony. A na tomto jednom vzorci stojí celý systém výuky, požadavků na žáky i hodnocení výsledků, včetně postupu do vyššího ročníku.  

Že má dítě nést následky či důsledky svých nevhodných činů (nikoliv za ně dostávat tresty!) a že současně spolu s ním vždy hledáme cesty k nápravě, je logické a pokládám to za správné. Z výchovného hlediska je totiž špatné, když se dítě systematicky učí, že mu přestupky procházejí bez sebemenší negativní odezvy. Ovšem chyba bývá obvykle individuální, proto i následky by měly být zaměřené na konkrétního jednotlivce.

Málo představitelná souvislost Bc. Jiří Stárek Ředitel ZUŠ Hostivař Nedávno jsme si s několika řediteli naplánovali večerní online schůzku. Chtěli jsme nespěchat, v klidu si sednout a věnovat vymezený...

Už tříletý chlapec nebo stejně stará dívka vznášejí po přečtení pohádky otázku, co znamená „Žili spolu až do smrti“, a když je jim to naznačeno, propukají někdy v pláč. Děti školou povinné zpracovávají konec života zase trochu jinak a možná nejhůř se s odchodem ze světa vyrovnávají dospívající. Z výzkumu organizace Cesta domů vyplynulo, že je potřeba, aby se s dětmi o smrti mluvilo, a také to, že by se měli do velké míry zapojit i pedagogové.

Předkládám vám první příspěvek ze série článků o talentovaných zaměstnancích na školách. Možná si i vy kladete otázky typu: Jak poznat talentovaného člověka? Jakým způsobem je třeba rozvíjet talenty? Jaké druhy práce je dobré jim svěřovat? Co chtějí vlastně dělat? Jak podporovat talenty v jejich kariéře na škole? Jak si talenty na škole udržet?

Každá společnost má množství psaných a snad ještě víc nepsaných norem. Týkají se téměř veškerého chování, jednání i forem použití jazyka. Na základě těchto pravidel posuzujeme projevy každého jednotlivce a následně je hodnotíme jako korektní, případně nekorektní.

Děti žijí převážně v přítomnosti, dospělí mají myslet i na jejich budoucnost. Také jim tuto budoucnost leckdy fakticky připomínají, když je chtějí povzbudit k větší aktivitě, posílit jejich aktuální odpovědnost. Jenže vzdálenější budoucnost zpravidla k motivaci dítěte příliš nepřispívá. Sice ji rozumí, ale je pro ně neskutečná. Přesto na ni rodiče nesmějí zapomenout, protože k ní fakticky směřuje celá socializace. Pravda, občas se stane, že dítě od nejútlejšího věku vcelku systematicky naplňuje vizi budoucího povolání. Ale to jsou spíše výjimky.

Na seriál České televize Ochránce, deset „detektivních“ kauz z českých škol, se dívalo od září do listopadu každý nedělní večer zhruba jeden a půl miliónu diváků. Kromě Star Dance a vánočních pohádek šlo o nejsledovanější pořad podzimní televizní sezóny, včetně komerčních televizí. Na portálu ČTedu je k tématům jednotlivých epizod k dispozici mnoho doprovodných materiálů, včetně záznamu besed odborníků. Co jsme se díky tomuto seriálu dozvěděli o českém školství? O učitelích, rodičích a postoji veřejnosti? Tady je pár postřehů z pozice autorů.

V českém právním řádu nemáme dosud zakotvený explicitní zákaz tělesných trestů u dětí. Příliš států v Evropě už nezbývá: snad pouze my a Slováci. Dříve či později tedy přijme nějakou legislativní úpravu i Česká republika. Pro učitele se však nic nezmění – ve školách platí zákaz tělesného trestání více než století.

Žijeme v době, kdy hodnota stále přibývajících a rychle se měnících informací nevzrůstá, ale naopak klesá. Najít to, co je podstatné a do určité míry pravdivé, není snadné a vytvořit si čas na přemýšlení (natož fantazírování) je stále těžší.        

Leckdy si oprávněně stěžujeme, že dnešní děti se nechovají slušně, v řadě situací se jeví jako nevychované. Podobně znějící stesky slýcháme od učitelů, rodičů a vlastně i od veřejnosti všeobecně. Trochu přitom zapomínáme, že nejde o výlučný negativní dopad současné doby, přemíry stále více liberální výchovy, mobilů a násilí obsahujících počítačových her, že děti, které se nechovají slušně, byly vždy v minulosti a budou i v budoucnosti. Jeden důvod je nasnadě. My je teprve postupně a pozvolna v průběhu dětství učíme, aby vůbec uměly být slušné.

Zdá se to nepochopitelné, ale při vzniku implementačních karet Strategie 2030+ se nějak chtělo zapomenout na existenci předškolního vzdělávání. Naštěstí rozum zvítězil a ukazuje se, že se blýská konečně na časy…

Učitelé jsou různí. K jejich zevrubnějšímu charakterizování by určitě nestačila jedna stránka. Tedy stručně a velmi zjednodušeně. Na jedné ose jsou učitelé seřazení podle toho, kolik toho a jak dobře naučí, na druhé pak učitelé podle vztahu k dětem. Ze zkušeností známe patrně varianty ze všech čtyř kvadrantů.

Byl jsem přesvědčený, že mimořádný minulý rok dovede všechny učitele k většímu porozumění podstatným souvislostem při školním učení. Že především drobnosti budou řešit s moudrým nadhledem, že budou k dětem vstřícnější. Byla to naivní představa a už dnes vidím, že alespoň částečně jsem se mýlil. Nový školní rok ukazuje, že se u některých učitelů vracejí léty zažité a nepříliš vhodné stereotypy. V souvislosti s koronavirem se objevují rovněž i nové méně přátelské postupy.

Česká televize uvádí nový původní seriál Ochránce. V jednotlivých dílech procházíme významné kauzy, které se v našem školství odehrály za posledních třicet let („které otřásly českým školstvím“, jak uvádí upoutávky). Seriál je doprovázen řadou navazujících aktivit, jako jsou odborné diskuze, rozhovory s odborníky na danou oblast a metodické materiály pro pedagogy.