Vyučovací hodina

Náš seriál o hospitacích dnes končí. V předchozích devíti částech jsme podrobně popsali, co hospitující pedagog sleduje ve vyučovací hodině. Dívá se, co dělá učitel pro naplnění cíle hodiny, jak hodnotí žáky i zda podporuje osvojení klíčových kompetencí. Zaměřili jsme se i na činnost žáků a upozornili na řešení možných problémů. Zbývá tedy to poslední a tím jsou věci neživé. Protože i ony – ač se to možná nezdá – mohou mít na hladký průběh hodiny vliv.

V dubnu proběhla v Praze Konference odvahy a dobrodružství, jejímž organizátorem byl Nadační fond dobrodružné výchovy v přírodě. Smyslem akce bylo ukázat, jak postupně se vytrácející dobrodružství navrátit zpět do života dnešních mladých lidí. A to zejména proto, že odvaha a odolnost patří mezi velmi důležité vlastnosti 21. století. Ještě před konáním konference jsme si nejen o ní povídali s Alešem Pokorným, členem správní rady nadačního fondu.

Láká vás zlepšit svou výuku a zároveň se trochu zrelaxovat? Váháte, zda vyrážet ven už na jaře? Je tam vůbec co s dětmi dělat? Co zkusit odhalit záhadu brzkých jarních květů? Víte, proč kvetou tak časně?

V předchozích měsících jste se prostřednictvím našich výukových lekcí pohybovali „za horizontem“. V seriálu jsme se pokusili vybrat tematicky a oborově různorodé náměty do hodin, které budou pestré i geograficky. Poslední díl si zaslouží věnovat odlehlému, o to však krásnějšímu a mystickému kraji Broumovska na hranicích s Polskem. Vydáváme se do Police nad Metují. Na každém kroku nás tudy provázejí Kryštof a Kilian Ignác Dientzenhoferové, budeme se věnovat barokní architektuře. Dějepis ale zdaleka není jediným oborem, k němuž lekce přispívá.

Zajímá vás, co zanechalo druhohorní dění na Opavsku? Lekce ve Slezském zemském muzeu v Opavě vás seznámí se stopami moře, které žáci prvního stupně vyhledávají v expozici i cestou od školy. Vyzkoušejí si, jak to vypadalo, když ledovec zanechával stopy v krajině. Lekce s prvky dramatické a slohové výchovy vám umožní si představit, jak daleko od nás jsou události, které se staly před více než dvaceti miliony let.

V minulé části našeho seriálu jsme se zabývali cíli vyučovací hodiny, tím, jak se liší od tématu, proč jsou důležité a jak je správně formulovat. V dnešní části se posuneme zase o kousek dál a rozebereme organizaci vyučovací hodiny a využití pomůcek. A už teď je nám všem jasné, že obě tyto položky musí s cílem hodiny rozhodně souviset.

V prvním a druhém díle našeho miniseriálu nejen o virtuálním co-teachingu jsme se společně seznámili s metodou jako takovou a prošli si její výhody a nevýhody, možnosti a bariéry. Nyní nás čeká už konkrétně virtuální co-teaching a podíváme se na situace, při kterých se vyloženě hodí a kdy nám může pomoci vyřešit i některé obtíže – třeba když nám chybí rodilí mluvčí.

„Účast na společném zkoumání toho, jak zlepšit výuku a učení, je nejúčinnější z aktivit, po kterých může školní lídr sáhnout, když chce zlepšit výsledky učení žáků.“

Podstatou „převrácení třídy“ je, že se studenti nejprve setkají s novým materiálem mimo vyučování, obvykle prostřednictvím četby nebo online přednášek, a poté využijí čas ve třídě k tomu, aby zvládli těžší práci na osvojení si těchto znalostí, např. prostřednictvím řešení problémů nebo debaty. Z hlediska Bloomovy revidované taxonomie1) to znamená, že studenti provádějí nižší úrovně kognitivní práce (získávání znalostí a porozumění) mimo třídu a zaměřují se na vyšší úrovně (aplikace, analýza, syntéza nebo hodnocení) ve třídě, kde mají podporu svých vrstevníků a učitele. Jednou z inspirací pro tento vzdělávací přístup je Salman Khan, náhodný zakladatel Khan Academy, a jeho příběh pozoruhodné pedagogické inovace.

Existují různé modely organizace výukové hodiny. Například populární E-U-R (evokace– uvědomění – reflexe), ale i další: cyklus 5-E, ZKSH, SQ4R a jim podobné. Ty tak používané nejsou. Ve výukové strategii Líného učitele má své místo Sextant.

Nedávno minulá doba karantény obrátila na nějakou dobu vše ve školství vzhůru nohama. Došlo k bezprecedentnímu a na naše poměry velmi dlouhému narušení docházky do školy i tradičního vyučování. Výrazně se musela proměnit práce se žáky i jejich rodiči. Jak pokračovat ve výuce, když děti několik měsíců nechodily do školy (v září to pro některé z nich bude půl roku), jak poznat a pochopit, co z látky vynechaly, čemu neporozuměly, co jim rodiče nedokázali dobře vysvětlit nebo jim vysvětlili po svém a jinak než ve škole? Jak zjišťovat výsledky domácí práce a jak je spravedlivě hodnotit? Jak vůbec celkově hodnotit vzdělávací výsledky? Ale také jak zorganizovat maturity, státní závěrečné zkoušky na vysokých školách? Letos jsme vše nějak vyřešili. Je možné, že něco se stane velmi rychle minulostí. Přesto se nabízí otázka, jak ve školství postupovat dál. Jinak řečeno, jak vhodně využít zkušenosti, které jsme neočekávaně získali v uplynulém půlroce. Jaké poučení si vzít pro budoucnost vzdělávání dětí? Jak se připravit na podobné situace, které s určitou pravděpodobností přijdou? Když už se stalo, měli bychom narušení tradiční výuky brát jako příležitost ke změnám. Nebo máme navázat jednoduše tam, kde jsme 12. března skončili, a neměnit vůbec nic?

Hospitační činnost lze chápat a realizovat různě. Buď jako nahodilý vstup do jedné z mnoha vyučovacích hodin, nebo systematický proces sloužící k získání co největšího množství impulsů a zpětné vazby z přímé vyučovací situace. Jako kontrolní prvek sloužící k posouzení učitelovy práce nebo kolegiální vstup sloužící oběma stranám. Nebo třeba jako povinnost, na kterou ředitelkám a ředitelům poslední dobou vůbec nezbývá čas, nebo lze hospitaci brát jako nezbytnou věc, bez níž není možno být skutečným pedagogickým lídrem. Následující text provede čtenáře hospitací z různých úhlů pohledu a bude jen na něm, jak se tuto činnost tradičně se pojící pouze s osobou ředitele školy bude dívat dál. Naštěstí je málo takových slov, která vyvolávají v pedagogickém terénu a mezi učiteli tolik obav, otazníků a nepochopení, jako je tomu u slova hospitace. Je označována za základní nástroj řízení pedagogického procesu, jako takovou ji chápou ředitelé škol i samotní učitelé a přitom její využívání je ve skutečnosti malé a může přinášet efekt tzv. hospitačního paradoxu, kdy na základě poznatků z jedné vyučovací hodiny chceme hodnotit veškerou práci učitele. Přitom se mu zrovna hospitovaná hodina nemusela podařit, mohl být nervózní, stejně to platí i s opačným směrem.

Ona žije v Praze, on v jižních Čechách. Ona učí přírodní vědy, on dějepis a češtinu. Přesto pravidelně spolupracují, sdílejí nápady, komunikují. Petru Boháčkovou a Slávka Horu spojuje chuť učit, jak nejlépe dokážou, vášeň pro zapojování ICT do výuky a také blog, který od loňského ledna společně píšou.

Monika Olšáková je učitelkou na malé škole v Janovicích nedaleko Beskyd, finalistkou minulého ročníku Global Teacher Prize, lektorkou pedagogů, ale hlavně osobností, jejímž žákem nebo žákyní byste si určitě přáli být. Vyučuje biologii a chemii, ale sama v rozhovoru pro podcastovou sérii Hovory v kabinetu říká: „Neučím biologii a chemii, ale učím žáky.“

Badatelsky orientované vyučování a formativní hodnocení jsou dva fenomény posledních let, o kterých se velmi často hovoří. Zájem o tyto přístupy je patrný nejen u vedení škol, které se snaží následovat současné trendy, ale i mezi učiteli, kteří chtějí oživit svou výuku. Při současném volání po trvalé proměně dnešního pojetí výuky je potřeba učitele lépe připravovat na použití takových inovativních metod. Velká část učitelů z praxe se s těmito přístupy detailně během své přípravy na vysoké škole nesetkala, takže se s nimi potřebuje seznámit formou dalšího vzdělávání či samostudiem.

Konstruktivistický přístup ve výuce je významným fenoménem ve vzdělávání. V České republice dnes již mnoho škol a učitelů využívá pro efektivní plánování konstruktivistické výuky model E-U-R (evokace – uvědomění – reflexe). Ten byl u nás popularizován v uplynulých 20 letech především zásluhou společnosti Kritické myšlení – v rámci kurzů RWCT 1) byly vyškoleny stovky učitelů v třífázovém modelu rozvržení vyučovací jednotky. V tomto příspěvku chceme poukázat, že E-U-R není jediný dostupný model, a nabídnout čtenáři jako inspiraci model 5E, pocházející rovněž z amerického školství. Oba modely jsme vyzkoušeli a výzkumně ověřili ve výuce v českém prostředí.

Mgr. Vojtěch Ripka, Ph.D., se v Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje vzdělávací činnosti od roku 2008, naplno pak v čele oddělení vzdělávání od roku 2014. Předtím v neziskovém sektoru pracoval s mladými lidmi a veřejností a analyzoval školskou politiku. Vystudoval srovnávací politologii a srovnávací sociální politiku.

Pokud mají učitelé zlepšovat svou výuku a posouvat školy, aby se v nich každý žák každou hodinu něco pro něj užitečného naučil, potřebují podporu. Podpora má mnoho podob, důležitá je podpora odborná metodická, podpora od vedení školy, ale čím dál tím víc se ukazuje důležitost podpory kolegiální. Kolegové učitelé sdílejí své zkušenosti, úspěchy i úskalí a nejistoty, radí si a podporují se navzájem.

Petr Daniš se zabývá dětmi a přírodou, vzděláváním a ochranou životního prostředí. Zajímá ho, proč si děti hrají, jak se učí a proč potřebují kontakt s přírodou a se světem pro své zdraví a učení. Napsal knihu Děti venku v přírodě: ohrožený druh?1) (2016). Působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA2) a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina3). Je členem různých výborů a pracovních skupin pro nvironmentální výchovu a vzdělávání pro udržitelný rozvoj u nás i v zahraničí.

Nerudovská otázka a tematický plán praskající ve švech jsou nejčastěji skloňované problémy, které se vyrojí, když ve škole vyslovíme spojení „třídnická hodina“. Zároveň existuje již poměrně rozšířené přesvědčení, že třídnické hodiny by se dělat měly, dokonce k tomu nabádá i Metodický pokyn k prevenci a řešení šikany1). Při podrobnějším ohledání ale zpravidla zjišťujeme, že si pod třídnickou hodinou představuje každý něco trochu jiného. Jelikož jsme téma zařadili do cyklu o prevenci, nabídneme pohled právě v kontextu rizikového chování nejpopulárnějšího, tedy šikany.