Chování

Školní prostředí je místem, kde se setkávají různé osobnosti, temperamenty a sociální zázemí. Zatímco někteří žáci jsou přirozeně klidní a disciplinovaní, jiní vykazují náročné chování, které může narušit vyučovací proces a ovlivnit atmosféru ve třídě. Učitelé se tak často ocitají před výzvou, jak zvládat náročné chování a současně podporovat pozitivní třídní klima. V posledních letech získává na popularitě přístup zvaný PBIS (Positive Behavioral Interventions and Supports), což je systém pozitivní podpory chování, který se ukázal jako velmi účinný při řešení těchto výzev.

Problémové nebo také obtížné chování. Jak ho lze definovat a co to je? Existuje několik perspektiv, z nichž každá přináší svůj pohled. MKN-10, tedy Mezinárodní klasifikace nemocí ve své desáté revizi, v rámci psychiatrické definice poruch chování přináší jednu perspektivu. Speciální pedagogika – etopedie nám poskytuje jiný pohled s popisy tohoto chování ve školském prostředí. Avšak ani jedna z definic neposkytuje konkrétní návod pro samotného pedagoga, jak s tímto chováním adekvátně zacházet. Jak s ním tedy pracovat, co lze udělat? To může být pro pedagogy jedna z nejpalčivějších otázek, pokud se takový druh obtěžujícího chování objeví ve třídě nebo ve škole.

Tato věta Jany Nováčkové mi kdysi dávno utkvěla v paměti. Neustále se k ní vracím, jak v profesním, tak v osobním životě. Často se mi vybaví v nejrůznějších situacích. A je také základem nového přístupu k chování dětí v našich školách. Pokud si něco z tohoto článku odnesete, měla by to být právě věta z našeho titulku.

Důležitým předpokladem, na kterém stojí dobré mezilidské vztahy i efektivní spolupráce, je vzájemná důvěra. Pravda, v životě dospělých jsme postupně do značné míry nahradili obyčejnou osobní důvěru mnohem komplikovanější důvěrou papírovou, a tedy formální, přesto zůstává řada oblastí, ve kterých spoléháme na to, že nás druhý fakticky podpoří, poskytne pomoc, dodrží slib, nezklame, nepodrazí… Nás však nejvíce zajímá vztah vývoje dítěte a vzniku a udržení důvěry. I dopady případné nedůvěry.

Máte rádi hodné děti? Jak na vás působí slovo „poslušnost“? Myslíte, že bychom k ní děti měli vést a jako učitelé ji vyžadovat?

Stěžujeme si na chování dětí. Přitom hledáme obvykle důvody přestupků v samotných dětech, leč v některých případech je skutečný zdroj v nás dospělých a my nepříznivé jednání dětí ovlivňujeme, posilujeme, někdy dokonce sami vyvoláváme svým nevhodným výchovným přístupem i nepřiměřenými výchovnými zásahy či podmínkami. Pak dítě např. neúmyslně vyprovokujeme ke skutečně nepřijatelnému chování, které následně podle práva spravedlivě potrestáme jako drzost a nevychovanost.

Už jsme snad pochopili, že pro konkrétní porozumění a edukační práci s dětmi některá slova nenesou žádný velký obsah, a tedy jsou vcelku bezcenná. Co si máme představit, když někdo o žákovi řekne: „On je hrozný, strašně zlobí, je nevychovaný, neschopný, učím dvacet let, ale něco takového jsem ještě nezažil…“? Určitě se shodneme, že nejde o nic pozitivního, nicméně dál už si pod tím každý představujeme něco trochu jiného.

Dobře nastavená spolupráce rodiny a školy může přispět k prevenci nevhodného chování dětí. Metodika Dobrý začátek® podporuje partnerský vztah rodičů a pedagogů a otevřenou komunikaci, která posiluje pozitivní přístup zmíněných aktérů, ovlivňuje postoje i chování pedagogů, dětí i rodičů. Níže vám představíme některé z komunikačních strategií metodiky Dobrý začátek®, které mohou posunout vzdělávací proces žádoucím směrem.

Škola se odjakživa zabývá i mravy žáků. Hodnotí je průběžně, na vysvědčení a vytvořila si i škálu výchovných opatření. Tento postup má neotřesitelnou logiku. Bez přijatelného chování probíhá vyučování mnohem obtížněji a při hromadné výuce prakticky není možné. A škola chce navíc nepochybně přispět svým dílem i ke slušnému chování žáků v dospělosti. Jenže jak chování žáků ve škole hodnotit a hlavně, jakými prostředky přijatelné chování docílit?

S pokračujícím jarem se na Lince pro rodinu a školu 116 000 pravidelně objevují důkazy, že pociťovaná únava (učitelů, možná i jejich žáků) se zvyšuje, chuť být kdekoliv mimo školu (žáků, možná i jejich učitelů) stoupá a frustrační tolerance (učitelů i žáků) mizí. A tyto rostoucí i klesající křivky se mnohdy protínají v žákovských knížkách, kde se mezi datem a podpisem učitele objevuje slovo „nekázeň“ – z mého pohledu obvykle projev učitelovy únavy.

V Česku se nacházejí desítky škol, které jsou úplně nebo z větší části segregované, což znamená, že většinu žáků tvoří buď Romové, nebo děti ze sociálně vyloučených lokalit. Vytvořit segregovanou školu je mnohem jednodušší než potom situaci napravovat. Své o tom ví i Andrea Melechová Ruthová, ředitelka ZŠ Kamenná stezka v Kutné Hoře. „První krok ke změně bylo, když jsme si přiznali, že situace je alarmující,“ říká. „O to víc se teď musíme snažit být opravdu dobří.“

Znepokojuje nás narůstající agresivita jednotlivých dětí a mladistvých ve škole i ve veřejném prostoru. Ještě větší ohrožení představují skupinky a party. Jde nepochybně o závažný problém, protože vedle škod na zdraví i na majetku dochází ke snižování pocitu bezpečí u ostatních dětí i dospělých. Vedeme k tématu moudré řeči, diskutujeme o příčinách, hledáme různé způsoby intervence a snad i prevence, vytváříme programy, schvalujeme projekty… Všechna opatření jsou jistě v pořádku.

Ze všech dětí vyrostou dospělí. Ovšem cesty k dospělosti i později samotná dospělost se dítě od dítěte výrazně liší. Aniž bychom popírali vliv dědičnosti a dalších biologických předpokladů, podstatná část odlišností souvisí především s podmínkami a výchovnými přístupy v rodině a později i ve škole. Jistě je okolností mnohem víc na úrovni celospolečenské i individuální, ale tato dvě prostředí pokládáme za klíčová.

Současná doba, změny ve společnosti a v rodinách našich žáků přináší čím dál častěji do škol situace, o kterých můžeme hovořit jako o náročných nebo krizových. V prvním díle jsme se seznámili s obecným rámcem a definicí krize.

Válečný konflikt na Ukrajině je bezesporu událostí přímo ovlivňující prakticky celou Evropu, která bude mít mnohaleté a dalekosáhlé důsledky pro všechny z nás. Zejména pro každého uprchlíka, vojáka a každé dítě, se kterým se nyní potkáváte a vzájemně poznáváte ve svých školách, třídách, v družině, na kroužku, v klubu nebo ve svém okolí. Abychom vám mohly nabídnout některé ověřené principy a postupy podporující dobré začlenění dětí a mladistvých do komunity, představíme vám základní faktory, které ovlivňují wellbeing a chování dětí (i rodičů) v podobných situacích.

Poruchy chování a potíže s komunikací ve školce – Plán pedagogické podpory Autorský kolektiv APIV B Co je Plán pedagogické podpory a kdy ho využít? Plán pedagogické podpory je...

I v naší škole se každodenně zamýšlíme, jak utvářet příjemné klima, jak podpořit pozitivní myšlení dětí a jak se zachovat v problémových situacích. Nesoustředěnost, neposlušnost, vzdor a následné napomínání s tresty byly na denním pořádku. Ale naše odhodlání a chuť pomoci dětem i učitelům nás přivedlo k České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), která vede projekt pilotní implementace PBIS v České republice.

Očekáváte příchod dítěte s ADHD do třídy a máte z toho obavy? Nebo už ve třídě je a vy nevíte, jak s ním vycházet? V tomto článku vám ukážeme, že se s ním dá pracovat efektivně a že se správný přístup i motivace vyplatí. Počítejte s tím, že péče o toto dítě bude znamenat více práce, přesto se to dá zvládnout!  

Leckdy si oprávněně stěžujeme, že dnešní děti se nechovají slušně, v řadě situací se jeví jako nevychované. Podobně znějící stesky slýcháme od učitelů, rodičů a vlastně i od veřejnosti všeobecně. Trochu přitom zapomínáme, že nejde o výlučný negativní dopad současné doby, přemíry stále více liberální výchovy, mobilů a násilí obsahujících počítačových her, že děti, které se nechovají slušně, byly vždy v minulosti a budou i v budoucnosti. Jeden důvod je nasnadě. My je teprve postupně a pozvolna v průběhu dětství učíme, aby vůbec uměly být slušné.

Mezi základní projevy syndromu ADHD pak v období mladšího i staršího školního věku patří poruchy aktivity (hyperaktivita), impulzivita a poruchy koncentrace pozornosti. Dále se přidružují a se základními projevy syndromu ADHD úzce souvisejí poruchy paměti, poruchy smyslového vnímání, poruchy motoriky, řeči a myšlení, emoční poruchy a poruchy v chování. V období dospívání (adolescence), které zahrnuje období staršího školního věku (dříve označované i jako období pubescence) a období následující po něm až do rané dospělosti (období od 15 do 20 let), dochází v projevech syndromu ADHD k určitým změnám.